Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Když se přepůlí Noha

Nevšední výběr ze všedních zážitků uplynulého týdne

Nenasytná Tiffany • Autor: Archiv
Nenasytná Tiffany • Autor: Archiv

Cyklofašistické toulky českou současností mě v sobotu zanesly do Veltrus. Pořád mám v hlavě, jak je před třinácti lety spláchla povodeň - a soudě podle vzhledu zámeckého areálu to v hlavě stále mají i Veltrusy. Barokní skvost pro Václava Antonína Chotka postavil Giovanni Battista Alliprandi - čili klasický utečenec, který sem přijel za vidinou lepší práce. No ale tehdy se ještě naštěstí kvóty neřešily, takže díky tomu máme ty Veltrusy. Chotkům jsme je sebrali v roce 1945, pak areál dlouho chátral, což je pěkně vidět třeba na Amadeovi, který se tu za normalizace natáčel. Filmaři ani nemuseli používat umělou patinu.

Autor: Respekt
Autor: Respekt

Něco z toho původního pastýřského romantismu nám tu ale naštěstí zůstalo až dodnes. Třeba má oblíbená sfinga, kterou sem umístili docela pozdě, až v roce 1820 v rámci budování takzvaného Egyptského kabinetu. Je to taková půvabná zřícenina simulující egyptský chrám, do kterého se dříve dalo doplout loďkou pod přísným pohledem sfingy, jež to všechno hlídala ze svého postavení na mostě. Celé to navrhl architekt Jöndl, pochopitelně ovlivněný Napoleonovým tažením do Egypta. Jak známo, Napoleon měl už v té době úplně jiné starosti, ale ono vždycky trvalo trošku dýl, než k nám dorazily aktuální trendy.

Autor: Respekt
Autor: Respekt

Na utajeném místě nedaleko od sfingy lze nalézt jiný odvážný architektonický počin. Jako opravdu hodně odvážný. Výtvarník Jakub Nepraš, známý svými instalacemi kombinujícími klasickou sochařinu s neklasickým videomappingem, tu už řádku let staví Stromový dům. Začal někdy v jedenácti a doteď nepřestal;  zatím mu z toho vznikla asi třicetimetrová věž složená z můstků, chodníčků, žebříků a boudiček. A co je zvláštní, člověk vůbec nemá obavu se do té výšky vydat. O víkendu to platilo pro desítky účastníků Jakubovy tradiční Treeparty, milého něžného festivalu pro přátele, na kterém se raději ani nechodí spát. Což kvitovaly hlavně všudypřítomné děti, které využívaly chvilek nečekané nepozornosti rodičů. Asi fanoušci rezervace Bororo - obdobné, byť značně minimalizované a hlavně zabezpečenější prolézačky, kterou Kuba s Matějem Hájkem loni vytvořili pro pražskou zoo.

Když už člověk rád cestuje, proč se nevydat o něco dále. Třeba na Letní filmovou školu v Uherském Hradišti. Z várky zhlédnutých filmů bych rád vypíchl alespoň tyto. Od novinky Nenasytná Tiffany jsem čekal leccos, ale to, co mi nabídla, to jsem vskutku nečekal. Na režiséra Andyho Fehu si odteď budu dávat dobrý pozor v dobrém i špatném slova smyslu. V dobrém kvůli tomu, že jsem se u českého filmu už hodně dlouho takhle neuvolnil, nezasmál a nepolekal. Ve špatném kvůli tomu, že se nerad dívám dlouhé minuty na přepůlené tělo, ze kterého tečou střeva. Zvlášť když je to tělo Leoše Nohy, ze kterého jsem už předtím i tak viděl několikrát víc, než bych vidět chtěl.

Tradiční součástí Hradiště je promítání němých filmů s doprovodnou živou muzikou. Musím ale přiznat, že kombinace Hitchcockova raného snímku Na šikmé ploše s duem Pacov mi nějak nesedla. Abych to řekl na šikmou rovinu: film byl moc dlouhý a hudba moc hlučná. A při přemýšlení nad tím, že jsem opravdu byl schopný něco takového napsat, bych ještě rád zmínil snímek Waterloo. V Hradišti mají totiž v sympatickém zvyku pouštět večer v letním kině českou klasiku, tentokrát měli na programu filmy s Rudolfem Hrušínským. A musím uznat, že jeho Napoleon byl tak charismatický, že se ani nedivím, proč všechny ty sfingy stavěli po klasicistní empírové Evropě ještě hodně dlouho po Bonapartově pádu.

Autor: Respekt
Autor: Respekt

Když už ale člověk vyjede na filmovou přehlídku a není pravý cinefil, musí si to něčím zpestřit. Já třeba návštěvou nového představení souboru Buchty a loutky Don Juan. Po deseti minutách jsem pochopil, proč byly před začátkem děti a rodiče důrazně varováni, že Kašpárek bude tentokrát mluvit trošku jinak, než jsou zvyklí. Čili tak, jak byl on zvyklý kdysi dávno, kdy ho loutkáři vymysleli jako nezbednou figuru komentující jadrným jazykem, ba i činy vše, co se kolem něj děje. Ale děti to vzaly vcelku v pohodě. Až jsem jim záviděl, že si ta všechna slova začínající na k, p, h a s můžou vychutnat jako vzrušující tajemství.

Autor: Respekt
Autor: Respekt

V Hradišti jsem se taky stavil za malířem Tomášem Měšťánkem. Už se z toho stává milá tradice: já se podívám na nové obrazy a kresby, kterých se vždycky za rok urodí tak akorát, aby se v nich neopakoval, dáme kávu a popovídáme o životě. Tentokrát nečekaně došlo na nejodvážnějšího z Tří králů, štábního kapitána Václava Morávka. Měšťánek totiž nedávno viděl v Praze novou úpravu jeho pomníku, který nad Prašným mostem připomíná, jak se tu v roce 1942 marně snažil prostřílet obouruč skrz gestapáckou přesilu. Tak to namaloval a moc pěkně. Kdo neví, jak si vyložit Morávkovu větu „věřím v Boha a své pistole“, ať se podívá na Měšťánkův obraz. Až tedy bude někde k vidění.

Autor: Respekt
Autor: Respekt

No a když už je člověk v Hradišti, co by se alespoň chvíli taky cyklofašisticky nevyřádil. Zvolil jsem oblíbenou trasu do Kroměříže, která vede skoro celá kolem Baťova kanálu. Čili průplavu Otrokovice-Rohatec, který tu Baťa nechal postavit v letech 1934–1938. Měří něco málo přes padesát kilometrů, takže na kole ho celý přejedete za chvilinku. Baťovy lodě tu tahaly uhlí z ratíškovického dolu do otrokovické elektrárny, už v roce 1939 tu ale začaly pořádat i plavby pro výletníky.

Na začátku šedesátých let všechno skončilo, Gottwaldov tak nějak neměl chuť připomínat, co všechno se Baťovi podařilo v regionu vybudovat. Až přesně před dvaceti lety kanál znovu zprovoznili, opravili všech třináct plavebních komor, zrekonstruovali či postavili nové přístaviště, kolem vytyčili cyklostezku. No co vám mám povídat, filmová škola trvá až do neděle…

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].