Filosof, otec sémiotiky, univerzitní učitel, novinář, veselý autor kurziv, odborník na staré tisky, v každé ze svých životních rolí byl Umberto Eco mezinárodní hvězdou. Ale před svými studenty, kolegy a čtenáři se nikdy nechoval snobsky, smál se, zajímal se o novinky, zapálil si cigaretu a před prezentací nejnovější lingvistické teorie převyprávěl nějaký aktuální vtip.
Dejme poslední sbohem Umbertu Ecovi, italskému esejistovi, spisovateli, filosofovi a jazykovědci, který zemřel v pátek ve věku 84 let. Jeho vědění však bylo nekonečné, byl interdisciplinárním géniem. Narodil se 5. ledna 1932, v severoitalském městě Alessandria, vystudoval v Turíně, avšak svou akademickou kariéru udělal až na univerzitě v Boloni. Jeho akademická dráha nebyla strmá, nehodlal se podřídit autoritám. Byl nejen uznávaným vědcem v oblasti sémiotiky, ale také výtečným romanopiscem, autorem mnoha odborných titulů a několika velice úspěšných knih, mezi nimiž knižnímu trhu kraluje
Jméno růže (1980), filosofický detektivní román odehrávající se ve středověku, milionový bestseller přeložený do desítek jazyků, který byl předlohou pro slavný stejnojmenný film v hlavní roli se Senem Connerym. Ecovo jméno se vícekrát objevilo v seznamu kandidátů na Nobelovu cenu za literaturu, ale švédská akademie ho nikdy neocenila; přesto zůstane v dějinách zapsán jako jeden ze světově nejznámějších a nejmilovanějších italských intelektuálů. Nebyl jen spisovatelem, byl také neúnavným čtenářem, jednou prohlásil: „ Kdo nečte, prožil v 70 letech jen jeden život, kdo čte, prožil životů 5000. Četba je skrytá nesmrtelnost.“
Od roku 1975 byl učitelem a posléze profesorem sémiotiky na boloňské univerzitě a v roce 2000 se stal děkanem Fakulty humanitních studií své alma mater. Dostalo se mu nesčetných ocenění a obdržel mnoho čestných doktorátů . Byl filosofem a literátem, v průběhu let napsal knihy Otevřené dílo (česky 2015, překlad Zora Obstová), Skeptikové a těšitelé (česky 2007, překlad Zdeněk Frýbort). Dále pak knihy Fenomenologie Mikea Buongiorno (italský televizní moderátor, pozn. překladatele) a Případ Bond. Jeho intelektuálním bitevním polem však byla jednoznačně sémiotika a tudíž nesmíme opomenout díla Chybějící struktura: úvod do obecné sémiologie a Teorii sémiotiky (česky 2004, př. Marek Sedláček), dále pak knihy Lector in fabula (česky 2010, př. Zdeněk Frýbort) a Meze interpretace (česky 2005, př. Ladislav Nagy).
Byl autorem mnoha novinových sloupků, deníky a časopisy se praly o to, aby mohly publikovat jeho zamyšlení, komentáře a úvahy. Dlužno také zmínit krásu a úspěch jeho románů. Snad nejznámější je jeho prvotina Jméno růže, v originále poprvé vyšla v roce 1980, ve které se snoubí Ecova znalost středověké filosofie a sémiotiky, na níž vystavěl jedinečný a pravý duchovní thriller, mocnou a intelektuální detektivku, jež se stala mezinárodním bestsellerem. Osm let poté přichází Foucaltovo kyvadlo, následovaly romány Ostrov včerejšího dne v roce 1994, v roce 2000 Baudolino, roku 2004 Tajemný plamen královny Loany a v neposlední řadě v roce 2010 román Pražský hřbitov, reflektující vznik silné antisemitské vlny vedoucí až k holocaustu. Jako autorem deklarovaný poslední román vyšla v lednu roku 2015 kniha z názvu Nulté číslo, jehož příběh se odehrává v Miláně ve světě novinářů, mafie a vypovídá o době, v níž se v Itálii odehrávala tzv. akce Čisté ruce.
Z nedávných děl jmenujme dále například knihy Kant a ptakopysk, Od stromu k labyrintu, Poznámky na krabičkách od sirek a jím editované Dějiny krásy a Dějiny ošklivosti a v neposlední řadě sbírky esejů O literatuře nebo nedávno vyšlé Vytváření nepřítele a jiné příležitostné texty.
„Vzájemné šíření kultury a znalostí kulturního dědictví různých zemí může být základním kamenem v záchraně stále více globálního světa“, prohlásil Eco v srpnu 2015 během své přednášky pro ministry kultury na mezinárodní konferenci, která se konala u příležitosti Expa v Miláně. “Znalost ostatních kultur samozřejmě neodstraní nenávist a nedůvěru v toho, kdo je od nás odlišný a my se nemusíme tvářit jako dobrodinci a myslet si, že kulturním kontaktem se dají zachránit hladem umírající africké děti. Nesmíme ale zapomínat na to, že právě díky kulturním pobídkám odjelo mnoho dobrovolníků do potřebných zemí a zjistili tak, že i přes odlišnou kulturu, jsou tamější národy stejní jako oni.“ Eco se tak nepřímo odkazoval na výrok bývalého ministra Tremontiho, který prohlásil, že „kultury se nikdo nenají“. Dnes je taková diskuze bezpředmětná, protože mnohé země zakládají svou ekonomiku na svém kulturním dědictví, není to ovšem jen otázka financí, kultura je základem pro vzájemné porozumění. Pakliže kultura může zachránit svět, je to také zásluhou Umberta Eca.
Autorka je absolventkou italianistiky a dějin umění
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
