Halka Třešňáková řeší všechny problémy světa

Kdo čte tyto řádky v sobotu s krásným datem 10.10., ještě to stihne. A byla by to škoda nestihnout: vrcholí totiž festival 4+4 dny v pohybu a nevidět některé z jeho představení či nevidět jeho výstavu v Desfurském paláci, to je na pováženou. Co se týče umění, v třípatrové expozici mě zaujalo nebývale mnoho exponátů.

Například instalace 300 zatáček na sídlišti Letňany od Martiny Noskové, která spočívá v nekonečně se točícím zadním kole bicyklu a již ocení nejen znalci historie populárního klání 300 zatáček Gustava Havla v Hořicích v Podkrkonoší. Nebo místnost Epose 257, jež mi připomněla, jak jsem onehdy ve vinohradském činžáku narazil na doupě uživatele pervitinu, kde naštěstí na rozdíl od Eposova zážitku (jenž jeho instalaci inspiroval) aspoň neležely dětské hračky. A nebo kožené video, na němž vystupuje nejmenovaný autor těchto řádků, ale najděte si ho radši sami, protože je to opravdu kožené.

V úterý tu taky měla premiéru čerstvě provdaná Halka Třešňáková a radost z toho měl nejen její Tomina. Upřímně řečeno, už dlouho se nestalo, že by mě něco v divadle tolik zaujalo: její one-woman představení o Miss Universe, která se rozhodne vyřešit všechny problémy světa (hlad, války, obchod s bílým masem, globální oteplování), byla prostě brilantní. Byla to přesně ta těžce dosažitelná vyvážená kombinace, kdy divák chvílemi netuší, jestli se má smát, nebo brečet, a tak radši tak nějak skrytě dělá obojí, protože zůstat chladný nejde. Při premiéře navíc publikum fascinovaně zíralo, jak Halka s klidem zvládá dál hrát i s krvácejícím nosem, který jí při vášnivém výstupu rozbil asistující (a mimochodem geniální) zvukař Petr Krušelnický. Odteď si na ni budu často vzpomínat, až budu jíst bochník chleba nebo si dávat umělý led.

Celý týden tu ve své planetární místnosti pořádali vernisáže jednodenních výstav David Böhm s Jiřím Frantou, kteří spřáteleným výtvarníkům dali k dispozici svou instalaci s visící zeměkoulí, aby do ní nějak po svém intervenovali. Koho by to zajímalo, své si k tomu řekla i Květa Chrobáková (kvetachrobakova.cz) - a koho ne, tomu stejně řekněme, že ve čtvrtek tu intervenovali Pavla Sceranková s Dušanem Zahoranským. Zeměkouli obklopili nafouknutými balonky, které jsem považoval za jiné planety či co, ale ono to bylo volačo jiné, prý molekuly. Více si o Pavle v pondělí můžete přečíst v tištěném Respektu, protože zároveň vystavuje na finále Ceny Jindřicha Chalupeckého.

O pár stránek jinde si pak můžete přečíst rozhovor s Jáchymem Topolem. Domlouvali jsme si ho dlouho, vlastně už před dvěma lety, kdy umřel Filip Topol, ale došlo na něj až teď, kdy umřel Josef Topol. Prozrazovat moc nebudu, snad jen to, že Jáchym už dlouho trpí tinitem, což je takové to příšerné hučení v uších, takže špatně slyší. Čili jsem konečně v praxi realizoval rčení „jako když se baví blbej s hluchým“.

No a co je nového ve Vršovicích? Na pár dnů se nám proměnily ve válečnou Paříž, takže když si člověk chtěl zajít do Zenitu na kafe, ke svému překvapení si zašel do Reyniera na klobouk. Ale takový klobouk je pochopitelně úplně jiné kafe, než na jaké je člověk zvyklý. Řada lidí z toho všeho byla dost zmatená, zvlášť když se vracela domů a nemohla kvůli všem těm novým-starým krámům trefit. Filmaři si naštěstí už sbalili fidlátka, respektive stativy a Vršovice jsou zase zpátky v roce 2015.

Na závěr trocha něhy. Na AVU začal nový akademický rok, k čemuž škola připravila pěknou zahradní slavnost, již si ovšem studenti z valné většiny odbyli spíš uvnitř než vně, protože jsou to takoví introverti. V Galerii AVU pro tu příležitost každopádně otevřeli výstavu Veroniky Gabrielové a Kateřině Holé, studentkám kresby u Jiřího Petrboka. Týden spolu strávily v jedné místnosti a vznikl z toho mimo jiné tento pěkný pejsek.

Tak za týden zase na hafanou.