Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Jeden den v životě, Společnost

Klíďo píďo

Tam dole za černým lesem, dvě minuty od Kolína, bydlí dívka, která jmenuje se Karolína.
U domku malého jak miska, roste jí rozmarýna, nádherně na prsty píská, Karolína.

Autor: Archiv autorky
Autor: Archiv autorky

Na tóny Nohavicovy písničky se dnes sbírám z postele dřív než obvykle. Píchla jsem přední kolo, a musím tudíž do školky – pardón, do lesního klubu – pěšky. Cestou si broukám Mumford and Sons a hraju na imaginární banjo. Když mě míjejí lidé, snažím se trochu mírnit. Ale jde to těžko, neb se mám nejlíp v životě. Melodramatické maniodepresivní dospívání je za mnou a já se konečně cítím cele – najednou vím, kdo jsem, kam a s kým chci směřovat.

Ještě před příchodem děcek si na podlaze vypiju čerstvě namleté kafe u našeho souseda Štěpána, který obývá vedlejší jurtu. Zve mě na středeční zkoušku své kapely. Zkušenost s hlubinnou hudbou, jak si ji sám pro sebe pojmenoval, nemám, tak přijímám (jako ostatně v poslední době všechno ve svém životě). Už pro ten zvuk tibetské mísy, jenž člověku lavinovitě rozvibrovává buňky v těle a činí z poslechu muziky vpravdě fyzický zážitek.

A pak přijde na řadu vzdělávání a výchova. A vaření. Čtyřletý Honzík mi pomáhá sekat dříví, tříletá Týnka krájí mrkev do sekyrkové polívky, která probublává v kotlíku nad ohništěm a trčí z ní topůrku. Oběd volně přejde k přípravě svačiny, protože vařit s dětma je sice psina, ale taky dřina. Hlavně se v tom hicu snažím prolívat je vodou. Chudáci pak chčijou jak polární motýli, jak by řekla moje teta.

Kolem čtvrté se scházejí rodiče. Pro Lucianku přichází máma rovnou z kurzu vyrábění mozaik. Doufám, že pro Adinku dojde táta, protože se vyzná v broucích a já dnes odfotila nějakého neznámého a potřebuju pomoct s identifikací. Roman se kromě brouků vyzná taky v v tančení salsy a programování. Dnes mám však smůlu.

O půl páté má pančelka ve mně padla a já se přepínám na servírku, protože teď musím lidem roznášet frappé a domácí limonády. Opět pěšmo se přemisťuji na opačný konec města za svým druhým přívydělkem. Dnes byl u nás v kavárně Honza Budař, ale já mám za sebou čtyři oční operace, a tak jsem to zaznamenala až při jeho odchodu, navedena nezvykle přívětivým hlasem mojí kolegyně.

Domů dorazím před půlnocí a zvládnu si už jenom zapsat do deníku. Tentokrát zbývá energie pouze na pravidelnou rubriku slovo dne. Já totiž slova sbírám. Dnes si zaznamenávám klíďo píďo. Tuhle infantilní průpovídku použil ráno Štěpán a mně v hlavě zarezonovala coby trefné pojmenování mého současného emočního stavu – opakované přitakávání tomu, co život nabízí.

bývalá studentka Mezinárodních vztahů

současná studentka Mediálních studií a žurnalistiky

budoucí studentka Učitelství v mateřské škole

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].