Hnízdo bez orla

Tlačíme se ve frontě v těsném tunelu s dalšími stovkami lidí, krok po kroku, vždy v určitých intervalech, se pomalu suneme směrem k výtahu. „No a teď nám vezmou mobil i peněženku a hurá do sprchy,“ ozve se z davu topícího se ve tmě a vlhkém vydýchaném vzduchu. Trochu nemístný humor, ale musím se přiznat, že mě to také napadlo. Na takovémto místě se člověk pomalu propadá do atmosféry Třetí říše (tak jak ji známe z učebnic i filmů) se všemi jejími obludnostmi, ale i zázraky, jež dokázaly zfanatizovat miliony lidí. Dveře výtahu se otvírají a cesta na Hitlerovo Orlí hnízdo (Kehlsteinhaus) je volná.

Horská vesnice Obersalzberg, nad kterou se chata tyčí ve výšce 1834 metrů, byla jedním ze sídel nacistických pohlavárů, mezi nimiž nechyběl ani Adolf Hitler. Právě zde stál honosný zámeček Berghof, v němž trávil až třetinu svého času. Ještě před válkou byla vesnice částečně skoupena a částečně násilně vyklizena. Pak začaly nezbytné úpravy, kdy byla vybudována řada tunelů a podzemních krytů, které měly sloužit jako ochrana nacistickému velení. Do okolí obce přijížděly davy lidí, které dokázaly čekat i hodiny, jen aby viděly svého vůdce jít na procházku. Později však byl přístup omezen a k přísně střeženému areálu mohli pouze organizovaní výletníci. Z celého komplexu zůstaly jen prakticky neviditelné ruiny (zbytky základů původních budov), které přežily silné spojenecké bombardování z 25. dubna 1945.

Dveře se pomalu otevírají a celý dav se jako jeden muž hrne ven za „Ádou a Evou“, jelikož Eva Braunová, společnice a pozdější manželka (i když na pouhých 40 hodin, jelikož sňatek uzavřeli 29. dubna) zde trávila svůj čas. Ale nejenom ona, Orlí hnízdo navštěvovali nejmocnější osoby říše.

První naše kroky míří ven. Okolní hory halí mlha, je to pochmurné a depresivní. Chvíli bloumáme kolem budovy a v jedné z postranních prosklených hal je umístěna exhibice o stavbě celého komplexu. Orlí hnízdo nechal vybudovat vůdcův nejbližší spolupracovník a osobní tajemník Martin Bormann jako dárek k jeho padesátinám a v té době se jednalo o architektonický skvost. Již jenom silnice vedoucí k samotnému výtahu byla postavena během pouhých třinácti měsíců, pracovalo zde několik tisíc německých dělníků. O ně bylo skvěle postaráno, dostávali dostatek jídla, pití i slušnou mzdu, měli tu dokonce i nevěstinec. Stali se součástí jednoho ze zázraků, který vytvořily mýtus neporazitelné nacistické říše.

Už od výstupu z výtahu cítím, že tu něco nesedí, něco je tu špatně. Jako by tu Hitler nikdy nebyl, mohli bychom stát v jakékoli  jiné běžné horské boudě v Alpách.

Jdeme dál. Otevíráme dveře a před námi je restaurace. Dobře, věděl jsem o ní, ale působí tu nepatřičně. V této osmiúhelníkové místnosti sedávali Hitler, Göring, Goebbels, Himmler, Bormann a další, zde plánovali události, které měnily (spíše tedy destruovaly) Evropu. Už od výstupu z výtahu cítím, že tu něco nesedí, něco je tu špatně. Když se koukám na krb a v něm vepsanou číslici 1938, tak mi to dochází. Tady není žádný Hitler. Žádný obrázek, vlajka s hákovým křížem, tabulka vysvětlující, kde stojíme, prostě nic. Jako by tu Hitler nikdy nebyl, mohli bychom stát v jakékoli jiné běžné horské boudě v Alpách.

Rozhlížím se pečlivě a snažím se najít nějaký zapomenutý „hakenkreuz“. Nechápejte mě špatně, nejsem žádný příznivec Adolfa, jeho režimu nebo dnešních neonacistů, ale byl to on, kdo nás na Orlí hnízdo přivedl. Chtěli jsme vidět svět, ve kterém vůdce plánoval masakry civilistů, sterilizaci rasově nepohodlných osob a plynování židů, cikánů i dalších jemu se nehodících minorit. Ale tady nic není. jen jeden dobrý čokoládový koláč a káva v místech, kde se psala historie, o které bychom se měli učit a pochopit. Nikoli ji zapomenout.

Hitler má na svědomí miliony lidských životů, rozvrácenou nejenom Evropu, ale i svět, masakry, holokaust a zrůdnosti takového rozsahu, jež si i nyní jen těžko dokážeme představit. Chápu, že se Němci snaží na tohle vše zapomenout a skrýt místa, jež by se mohla stát modlami neonacistů či dalších pravicových extrémistů. Ale tahle? Takováto kastrace dějin v jednadvacátém století?

Na Orlím hnízdě jako by se zlo skrývalo, nacpalo se za dřevěné obložené a opravené kameny rekonstruované budovy.

Přál bych si, aby se lidé jako Adolf Hitler nedostávali k moci. To je na jedné straně zbožné přání a na druhé i politické prohlášení. Přát si někdy nestačí, člověk musí něco udělat a zlu se postavit. Na Orlím hnízdě jako by se zlo skrývalo, nacpalo se za dřevěné obložené a opravené kameny rekonstruované budovy. Jako by tu lidé strkaly hlavy do písku a říkali: „Hitler, Adolf? Nikoho takového tu neznám. Možná tu byl jeden nájemník toho jména, ale na toho už všichni zapomněli.“

V poslední naději jdu ke stolku se suvenýry a zde nalézám jediné dvě zmínky spojující Adolfa Hitlera a Orlí hnízdo. Dvě omšelé publikace o nacistické architektuře. Toť vše.  Možná jsem nezvládl projít všechny kouty a temné zákoutí, možná jsem přehlédl nějakou tu poznámku zastrčenou někde vzadu, ale atmosféru Hitlerova sídla jsem tu nenašel.

Pomalu se vracím k výtahu, den končí a je čas jet domů, a myslím na gruzínské Gori. Rodiště muže jménem Josef Džugašvili, známého spíše pod jménem Stalin. Tamní muzeum je přežitek komunistického kultu osobnosti 50. let. Je to lež na lež občas proložená propagandou. Všichni to však vědí a lidé se snaží s odkazem tohoto masového vraha nějak vyrovnat. V Alpách toho svého spíše zametají pod koberec.