Mallory se nepovznese nad osobní story

Snímkem Mallory završuje 66letá dokumentaristka Helena Třeštíková pomyslnou trilogii o ženách, které podlehly tvrdým drogám. Prvním byl v roce 2001 snímek V pasti, v roce 2009 zdaleka nejslavnější Katka a nyní tedy přichází do kin Mallory.

Zatímco V pasti a Katka zachycují marný boj proti závislosti, nejnovější Mallory byla natáčena posledních třináct let krátce poté, co s drogami přestala. Jednou se zde sice objeví scéna s dealerem, ale dál už nevidíme žádné vpichy jehel ani nic vyloženě odpudivého. Není to film o drogách, ale naopak o tom, jaký že život bez nich a po nich. Každopádně se Mallory – na rozdíl od jiných aktérů posledních filmů Heleny Třeštíkové – mnohem snáze nazývá hrdinkou, protože se zdá, že svůj boj vyhrála a dokázala se vrátit do normálního života.

Na letošním festivalu v Karlových Varech získala Mallory v konkurenci dalších devíti filmů z celého světa (od Německa, Anglie, Itálie, přes Ukrajinu až po Libanon) Křišťálový glóbus, což je podobný úspěch, jako když René (2008) dostal cenu za nejlepší evropský dokument. Každá porota tak zjevně zažívá nové okouzlení časosběrnou metodou, která nemá v dějinách kinematografie příliš obdobu. Vidět něco v zrcadle času získává jakýsi magický nádech, kdy nás fascinuje, že realita se mění a nemá pevné body. Během pár let můžete být někým úplně jiným, žít jinde a jinak…

Málo dojetí

Jestliže poslední filmy Heleny Třeštíkové nazvané podle jmen svých protagonistů (Marcela, René, Katka) nabízely ovšem pocit, že svět se točí v neměnných kruzích a není úniku, Mallory konečně přináší úlevu z vykoupení. Film náhle není pouhým mementem „neskončete takto“, ale impulzem „jde to dokázat“.  Naše chyby mohou dojít rozhřešení už zaživa, nikdy není pozdě, nevzdávejte se naděje. S tímto novým poselstvím může Helena Třeštíková i spolu s Mallory objíždět projekce i diskuse a získávat srdce publika. Možná se dokonce poprvé stalo, že by protagonist(k)a nějakého dokumentu byla natolik zapojena do propagace filmu -  což ji posouvá do zvláštní pozice expertky na vlastní život a vykladačky svého osudu, z nějž se stala komodita.

Nejpozoruhodnější reakcí snímku, která vyjadřuje možná mnohem více, než by chtěla, je jedno hodnocení na ČSFD: „Po filmařské stránce se jedná o povedené dílo, ale emocionální pecka to není. Spíše kritika sociálního systému v ČR.“ Jinými slovy, Třeštíková zde narazila na strop v diváckém přijetí. Její cílová skupina se chce především dojmout nad tím, jak je někomu špatně. Jakmile se film snaží o širší záběr než holé přežívání hrdinky a odhalí něco z toho, co spolutvoří důvody, proč přežívá na dně, mizí zájem. Není to náhle osobní příběh, není to zpověď hříšníka, který si za vše může sám. Před námi se rozbíhají nitky nespravedlivého systému a najednou vidíme, že nejenom není problém dostat se na dno, ale je téměř nemožné znovu vstát.

Její metoda znamená neptat se nikoho na nic jiného, než je momentální stav. Neptat se skoro vůbec nikoho jiného, než je hlavní aktérka.

Tento paradox se v díle Heleny Třeštíkové objevuje stále. Dovede publikem pohnout, podívat se do tváře někomu, kdo přestal být „normální“, a chápat ho stále jako lidskou bytost. Jedná se ale prakticky jen o první krok soucitu. Metoda natáčení, kterou Třeštíková dlouhá léta volí, do záběru nikdy nedostane dost lidí z okolí, neukazuje komplexní sociální situace, natožpak důvody, proč vznikají. I v Mallory ostatně zůstává jen pár výseků z pochůzek na úřadech, které vyvolávají dojem marnosti. A navíc uvízly v jakési zaměnitelné, skoro symbolické absurditě, v duchu „úřady jsou vždycky trochu kafkárna, tak to bylo vždycky“.

U filmů Heleny Třeštíkové chybí druhý krok, přeskok k něčemu nadindividuálnímu, globálnímu. Režisérka se ostatně neptá na nic jiného než „co je nového“. Pořád nefetuješ, pořád pracuješ v baru, pořád spíš v autě a nemáš byt, pořád jsi s tímhle ochlastou, nebo s jiným, vídáš svého kluka v děcáku? Otázky nezazní naplno a Mallory na ně odpovídá do kamery, jako by se honily v hlavě jí samotné a potřebovala si to vyříkat. Jako kdyby cokoli mimo osobní story nějak narušovalo estetiku díla, jako bychom místo pevné linky pádu a vzestupu nemohli sledovat složitější mozaiku.

Jestliže jeden ze škodolibých studentů FAMU kdysi své pedagožce řekl, že „Katka je film, po němž by člověk začal fetovat“, teď by v podobném duchu šlo říct, že „Mallory je argument pro to, aby nikdy nepřestal“. Protože být střízlivý a zažívat ustavičnou nepřízeň a klopýtat o překážky nelze snad vydržet bez toho, aniž by si člověk něčím otupěl mozek. Helenu Třeštíkovou přitom z nesoucitnosti nikdo podezřívat nemůže, naopak její tvorba spíše vyvolává údiv, kolik lidského neštěstí je ochotna pojmout, už vzhledem k tomu, že je v permanentním zápřahu natáčení několika projektů najednou.

Jako duchové

Její metoda ale znamená neptat se nikoho na nic jiného, než je momentální stav. Neptat se skoro vůbec nikoho jiného, než je hlavní aktérka. Všichni kolem existují jako mlčenliví duchové. Samozřejmě, je tu Malloryin syn, který chce maminku vždy chránit, střídají se tu různí partneři, kteří cosi mumlají, ale skoro nikdy ani nepohlédnou do kamery, fungují jen jako „rekvizity“. Portréty lidí oproti portrétům systému mají možnost nás dojmout až do kýčovitého sebeuspokojení, jak jsme citliví.

Potíž je, že Katka i Mallory tak pořád mohou ve značné části diváků (anebo jen čtenářů, kteří vědí o existenci těchto titulů) posilovat nejen dojetí, ale i nenávist vůči těm, kdo se ocitnou na okraji společnosti. Zabírání vše perspektivou jednotlivce posiluje dojem, že si absolutně za vše můžou vždy sami. A že ani nemá existovat systémová záchranná síť a podání pomocné ruky. Sledujeme-li bizarní vývoj Malloryina politického sebeuvědomění od porevoluční voličky Nezávislé erotické iniciativy a Sládkových republikánů přes zapřisáhlou znechucenou nevoličku, až po fanynku Karla Schwarzenberga, jehož strana rozhodně nikdy nepodporovala sociální stát, nemůžeme si než povzdychnout, jak slepě mnozí lidé dovedou věřit a konat proti svým bytostným zájmům.

Je možné, že zrovna Mallory rozpoutá nějakou debatu a politickou aktivitu ohledně sociálního bydlení, protože některá pravidla okolo něj postrádají nejen ohleduplnost, ale i zdravý rozum. Existují např. stovky prázdných bytů pro neplatiče nájemného, kam nemůže být přidělen nikdo jiný, kdo například žije na ulici, ale nějaké nájemné by možná i byl schopen platit. Ale část rétoriky filmu pracuje spíš na rozložení smysluplné debaty.

Helena Třeštíková nepochybně nepřestane točit víceméně stejným stylem, jako je zvyklá desítky let. Postupně se ale odhaluje, že když se začne dotýkat něčeho palčivého, co přesahuje jedno individuální slzavé údolí, její diváci se cítí trochu ošizeni. A přitom nedostávají ani dostatečnou dávku informací nebo otázek k přemýšlení, jak někdo může klesnout a pak se vrátit.

Ostatně, to, co Mallory popisuje jako svůj sen – mít byt, moct péct buchty a starat se o syna – nepůsobí nutně jako život, o němž by bylo skvělé snít. Není v něm ambice přesáhnout sebe sama a naděje na změnu pro ostatní. Naše soukromé sny bývají nakonec tak banální, až je trapné se jimi chlubit a vyznávat se z nich. Mallory se přitom v průběhu let stala sociální pracovnicí, která pomáhá ostatním, podobně postiženým, jako byla ona sama.

Její vlastní příklad onu naději skýtá, překročení sebe sama rovněž. Ale někde ono vysněné domácí štěstí nezáměrně působí spíš jako zlý sen pro nás ostatní, kteří ho už třeba máme. V oněch banálních radostech a starání se chybí jakékoli nové poznání, cestování, potkávání dalších lidí, vize k vytvoření něčeho dalšího než útulné domácnosti. Nikoli její činnost, ale sen, který si Mallory v sobě nese, nás pak může znovu utvrdit, že nemáme nikomu otvírat dveře.