Máme vědět, kolik je Romů v praktických školách?

Je to opravdu paradoxní příběh. Česká školní inspekce vyzvala základní školy praktické, aby jí prostřednictvím dotazníku nahlásily počet Romů ve třídách. Proti tomu se ohradila dopisem ministrovi školství Asociace speciálních pedagogů. Kromě jiného se odvolává na Listinu základních práv a svobod, protože v určování etnicity vidí návrat k totalitním poměrům. Ředitelé některých škol odmítli tento dotazník vyplnit. Na první pohled jasný případ. Stát chce kádrovat a rozdělovat občany a ti se s poukazem na mezinárodně zaručená práva brání.

Pokud ale znáte dlouholeté pozadí tohoto sporu, víte, že skutečnost je opačná. Jde totiž jen o další etapu pozičního boje o to, zda uznáme, či neuznáme, že do našich „zvláštních“ škol  - kterým se dnes říká praktické nebo nenesou vůbec žádné odlišující označení - chodí i děti, které tam fakticky nepatří. To českému vzdělávacímu systému po léta vytýkají odborníci nejen domácí, ale i zahraniční; a o tom, že umísťování romských dětí do těchto škol je segregační, rozhodl i Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Zcela jinak to ale vidí speciální pedagogové sdružení v Asociaci a podstatná část veřejnosti – petice proti omezení praktických škol z roku 2011 ziskala skoro 24 000 podpisů. Její signatáři naopak obhajují stanovisko, že praktické školy jsou pro děti s nějakým problémem, včetně těch romských, to nejlepší řešení.

Že se zastánci segregace operativně odvolávají na listinu lidských práv, kterou jinak praktickými kroky popírají, to je jen černohumorná pikantnost celého příběhu.

Debata o tom, jestli je, či není rozumné omezit množství dětí, které nechodí do běžných základních škol, přesahuje možnosti tohoto komentáře. Je ale třeba upozornit na dvě věci. Za prvé – opravdu patříme minimálně v evropském kontextu k zemím, kde je míra selekce (prostřednictvím speciálních a praktických škol, ale i víceletých gymnázií a jazykových škol) mimořádně vysoká a v odborné debatě převládá názor, že je to jeden z podstatných důvodů propadu kvality našeho vzdělávání.

Za druhé – Asociace speciálních pedagogů provádí opravdu podivuhodné triky, aby zamezila přesunu části žáků z praktických škol do škol hlavního proudu. Když se zhruba před dvěma lety mluvilo o tom, že do praktických škol chodí i děti, které prokazatelně nemají žádný mentální handicap, přišla Asociace s koncepcí takzvaně dlouhodobě selhávajícího žáka. Chtěla, aby důvodem pro umístění do praktické školy nebyl mentální handicap, ale prostě fakt, že dítě opakovaně selhalo v běžné výuce. Umožnilo by to elegantní kličku, která by se vyhnula lékařské diagnóze. Handicap nehandicap, prostě s kým by měli učitelé nějaký problém – šup s ním do pomocné školy.

Ten nápad naštěstí zapadl, ale současný „občanský odpor proti sčítání Romů“ je ze stejného hrnce. Prostě jde o to, aby neexistovala žádná jasná statistika dokládající to, co vidí každý, kdo někdy vešel do nějaké základní školy praktické. Romové tu jednoznačně převládají. Opravdu všichni trpí mentálním postižením? Zcela jistě ne. Co tu tedy dělají? Opravdu nejde o segregaci na základě etnicity a kulturního vzorce, který vnímá Romy jako obtížně vzdělavatelné?

Jednu věc je ale třeba dodat. Selekci ve školách podporuje velká část veřejnosti. Společnost EDUin (autor komentáře je jejím spolupracovníkem) si nechala letos udělat šetření na reprezentativním vzorku, aby zjistila míru souhlasu s rozdělováním dětí do různých vzdělávacích proudů podle míry talentu, případně handicapu. S tímto systémem souhlasí osmdesát procent oslovených.

Důvodů je víc. Část lidí se domnívá, že ve škole, kam by chodily všechny děti společně, by „hloupí“ zdržovali „chytré“, děti s nějakým problémem by byly šikanovány a neměly by tam dostatečnou odbornou péči. Navíc lidé nevěří státu, že by uměl zorganizovat kvalitní školu pro všechny. Třeba podle finského modelu. Ta nedůvěra má své racionální důvody, ale nic to nemění na faktu, že patříme v tomto směru k té zaostalejší části Evropy. Od organizace speciálních pedagogů by se dalo očekávat, že bude v tomto směru osvícená. Je to přesně naopak.

Jestliže zatím se dala Asociace speciálních pedagogů považovat za sice poněkud konzervativní, ale pořád odbornou organizaci, tímto krokem zcela jasně deklaruje, o co jí jde. Aby neexistovala data, která by dokazovala, o čem se mluví léta. A že se zastánci segregace operativně odvolávají na listinu lidských práv, kterou jinak praktickými kroky popírají, to je jen černohumorná pikantnost celého příběhu.

Autor je spolupracovníkem EDUin, o.p.s.

Dopis Asociace speciálních pedagogů  v plném znění najdete ZDE.  Výňatek z výzkumu, který v červenci 2013 realizovala EDUin, o.p.s a agentura Perfect Crowd,  najdete ZDE