IS: Spoďáry nám pomohly vyhrát válku

Baví mě vařit monotematická menu, s různými úhly pohledu na tu samou věc. Dnes jedno takové nabízím: o Islámském státu.

“Dlouho jsem tvrdil, že potřebujeme o Islámském státu prostě jen získat více informací. Takový přístup ale podceňuje naprosto cizí a matoucí povahu IS… Snažíme se naše zmatení zakrýt teoriemi a koncepty, které mají úspěch IS vysvětlit – žádné ale nevydrží je trochu podrobnější a kritičtější přezkoumání. ISIS zkrátka nepochopíme lépe tím, že o něm nashromáždíme více faktů. Je dokonce otázkou, jestli naše kultura vůbec dokáže vyvinout dost vědění, představivosti, pokory a důslednosti, abychom fenomén ISIS pochopili. Prozatím bychom si měli přiznat, že jím nejsme jen zděšení, ale jsme také bezradní.”

K tomuto závěru dochází článek Mystérium ISIS v aktuálním vydání čtrnáctideníku The New York Review of Books - jeho autor se skrývá v anonymitě, napsal ho totiž bývalý vysoký představitel jedné ze členských zemí NATO, který je současně odborníkem na Blízký východ. V textu rozebírá různé teorie vysvětlující přitažlivost a úspěch ISIS a vždy dojde k závěru, že dané vysvětlení kulhá a nedostačuje. Sám k žádnému lepšímu vysvětlení nedochází, ačkoli přečetl ty nejrelevantnější knihy a studie. Proto bezradný, ale upřímný citovaný závěr. Esej je to ve výsledku depresivní, ale se spoustou důležitých postřehů.

Týdeník Der Spiegel nedávno přinesl unikátní rozhovor. Blízkovýchodní reportér Christoph Reuter o něj žádal několik měsíců a nakonec proběhl na utajeném místě za vysokými zdmi, v jedné z bagdádských věznic.

Zpovídaným byl Abu Abdullah, který pro Islámský stát organizoval sebevražedné atentáty v Bagdádu. Je jedním z mála výše postavených extremistů z IS, kteří se před zajetím nestihli vyhodit do vzduchu nebo spolknout pilulku s jedem. V své fingované autoopravně přijímal sebebvražedné atentátníky, kterým na míru – přesné údaje předem dostával od kolegů - vyrobil vestu s výbušninami a poté je doprovázel k vytipovanému místu útoku. Cílem vždy byli iráčtí šíité. Chtěl je z města vypudit - ač se sám v šíitské rodině narodil a konvertoval k sunnitskému islámu až v pubertě. Zde malá ukázka:

SPIEGEL: Jak jste dokázal ve velkém vraždit obyvatele vašeho rodného města? Vyhýbal jste se místům, na která jste měl nějaké osobní vzpomínky, třeba z dětství?

Abu Abdullah: Ne, vůbec ne! To nehrálo žádnou roli. Nedělal jsem to, protože bych byl krvežíznivý. Byl to džihád. Myslel jsem, že v jednu chvíli šíité konvertují nebo odejdou z města. Nejsem řezník, vykonával jsem jen plán.

SPIEGEL: Ale ten plán nefungoval bez ohledu na to, kolik lidí jste zabil. Jen se zvýšila vzájemná nenávist…

Abu Abdullah: Myslel jsem, že lidé, kteří jednou zažijí výbuch, začnou přemýšlet a dostanou strach.

SPIEGEL: Ale nefungovalo to.

Abu Abdullah: To nevadí. Chtěl jsem pokračovat, dokud všichni nekonvertují. Nebo emigrují. Bylo jedno, kdy se to stane. Bylo jedno kdy!

Jeho hlas nyní přechází do tónu, kterým mluví lidé, kteří musí pořád dokola opakovat jednu a tu samou banální věc nechápajícímu hlupákovi.

SPIEGEL: Vyhodil byste se sám do vzduchu?

Abu Abdullah: Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. To nebyla má práce. Byl jsem vybrán na plánování operací, ne abych je sám vykonával. Byl jsem koordinátor.

Celý rozhovor v angličtině.

Nyní nám jeden z hrdlořezů Islámského státu zazpívá. Dennis Cuspert z Berlína býval neúspěšným kickboxerem a gangsta rapperem s uměleckým jménem Deso Dogg. Dnes je nejznámějším německým džihádistou, slavným zvláště z propagandistických videí, v nichž láká německé muslimy do boje.

Jeden zajímavý detail: coby nevlastní otec ho v Berlíně vychovával americký voják a prý měli velmi nevraživý vztah. Tady je jeho neznámější píseň Willkomen in meiner Welt (Vítejte v mém světě). Deprese, zmar, chaos a zloba, které dávají nahlédnout do mysli mladých mužů, kteří se radikalizují.

Na Islámském státu je fascinující (a málo popisovaná) návaznost na režim Saddáma Husajna. Klíčové posty v IS drží bývalí vysoce postavení vojáci a rozvědčíci iráckého režimu a bojovníky jsou někdejší profíci z irácké armády. Také proto dokážou vymýšlet tak dobrou vojenskou taktiku - a také dost efektivně, lépe než jiní nezkušení rebelové, spravovat dobyté území.

I pašování ropy z Iráku přes kurdské oblasti do Turecka ostatně probíhá podobně jako v 90. letech, kdy Saddámův režim stejnými trasami obcházel sankce OSN. Touto částečnou kontinuitou ISIS a Saddámova Iráku se zabývá přednáška Yezida Sayigha z bejrútské pobočky think tanku Carnegie na Harvardově univerzitě.

Jedna aktualita. Zradili Američané (a tedy my všichni v NATO) Kurdy? ptá se článek na webu Foreign Policy.  Turecko, jak známo, o víkendu začalo dvojitou válku. Po dlouhých jednáních dovolilo Američanům využívat svou leteckou základnu k výzvědným a útočným letům zaměřeným proti ISIS. Současně se Turci přidali ke spojeneckému bombardování a po celé zemi zatkli desítky údajných sympatizantů Islámského státu. Jenže zatkli i podobný počet kurdských aktivistů a shodili bomby na jednotky Kurdské strany pracujících PKK na severu Iráku i Sýrie.

Je turecký boj s Kurdy cenou, kterou Washington musel zaplatit za to, aby přesvědčil Turecko o přistoupení k alianci proti Islámskému státu? Kurdové dosud byli v boji s IS nejspolehlivější pozemní silou, jejich postup ve spolupráci s americkým vzdušným bombardováním přinášel nejvíce úspěchů. Američtí představitelé proto jasně říkají, že je přes palubu v žádném případě neházejí a spolupráce bude pokračovat. Je ale nejasné, co přesně se teď na bojišti bude dít.

Peter Naumann z londýnské Kings College je v rozhovoru s německou televizí ZDF dost skeptický: podle něj buď Turci oslabí stejnou měrou ISIS i kurdské bojovníky – a pak budeme na stejné úrovni jako dnes. Anebo nálety oslabí více Kurdy - a pak bude aliance proti Islámskému státu v celkově horší kondici než dnes.

Sami Kurdové jsou mezi sebou mimochodem rozhádaní. Turecko má nadále dobré vztahy s iráckými Kurdy a jejich útoky míří na jiné dvě větve PKK:  ta turecká je ukrytá částečně v horách severního Iráku, má však s tamní vládou napjaté vztahy; ta syrská dokázala během tamní občanské války vybojovat prakticky autonomní oblast při tureckých hranicích, která se v minulých měsících s podporou amerického bombardování zvětšovala. Dobrou orientaci v dosti zapeklité situaci nabízí přehled BBC.

A ještě jednou Peter Naumann z Kings College. Jeho výzkumný tým platí za top odborníky na studium evropských džihádistů ve službách Islámského státu. Tohoto trendu si londýnští experti všimli o rok dříve než světová média. S džihádisty navázali na sociálních sítích spojení a vytvořili  jedinečnou databázi stovek bojovníků. Sledují jejich chování na síti a s několika desítkami už přes Skype smluvili rozhovor. Co výzkum o evropských členech Islámského státu řekl, si můžete poslechnout.

A jako dezert na závěr menu investigace oceňovaného reportéra britského Guardianu Martina Chulova o kořenech ISIS. Specialista na Irák a Sýrii rozmluvil šéfy iráckých tajných služeb i člena ISIS Abu Ahmeda, který se s šéfem hnutí Abú Bakrem Bagdádím seznámil před lety v Američany spravovaném vězení. K rozhovoru ho přemlouval dva roky.

“Kdyby v Iráku nebyla americká vězení, tak by nebyl ani ISIS. Stvořilo nás to… Měli jsme spoustu času sedět a plánovat, bylo to skvělé prostředí,” říká například Abu Ahmed. A skutečně: 17 ze 25 lídrů ISIS strávilo nějaký čas v amerických věznicích. Abu Ahmed popisuje, jak ve vězení navazovali přátelství a kontakty džihádisté a vzbouřenci z různých měst a z různých skupin. Před propuštěním na svobodu si své adresy a telefonní čísla psali tužkou na bílou gumu v boxerkách.

Tady krátká ukázka: Když byl Abu Ahmed propuštěn na svobodu a v bezpečí západního Bagdádu, svlékl se a vzal do ruky nůžky. “Rozřízl jsem látku svých boxerek a všechna čísla kamarádů byla přede mnou. Znovu jsme se spojili a pustili jsme se do práce.” Po celém Iráku jiní bývalí vězni dělali to samé. “Bylo to vážně jednoduché,” říká Abu Ahmed a poprvé se během našeho rozhovoru směje. “Spoďáry nám pomohly vyhrát válku.”

Video: Jak Looney Tunes pomáhají porozumět umění a lidskému chování.

Kulturní tip:  Ke 105. výročí narození  Karla Zemana přicházejí do kin hned dva filmy. Jednak digitálně restaurovaná verze Zemanova celosvětově nejúspěšnějšího snímku Vynález zkázy (1958), adaptace knihy Julesa Verna, která nyní na velkém plátně působí opět krásně jako v době svého vzniku. Dále má premiéru stominutový dokument Filmový dobrodruh Karel Zeman režiséra Tomáše Hodana a autora Zemanova muzea na Kampě Ondřeje Beránka, jenž shrnuje režisérovu tvorbu. Mluví zde o ní jak Zemanovi spolupracovníci, tak slavní režiséři jako Terry Gilliam či Tim Burton, které inspiroval.

https://www.youtube.com/watch?v=K5vc4rgjdhw