Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Denní menu, Politika, Společnost

Znásilnění při konzumaci alkoholu není nehoda

Soukromá vězení • Jedna hudební identita • Party, nebo znásilnění? • Umělci na sítích

Dickinson College students protest against sexual assault on campus in 2011. • Autor: The Patriot-News/Landov
Dickinson College students protest against sexual assault on campus in 2011. • Autor: The Patriot-News/Landov

Čtyři měsíce, kdy jsem dělal bachaře v soukromé věznice. - Tak zní strohý titulek dech beroucí reportáže Shanea Bauera, kterou publikoval časopis Mother Jones. Čtyři měsíce vlastního života plus dalších šestnáct věnovaných ověřování informací a příprav k publikaci se skrývá v pozadí textu nabízejícího dokonalou sondu do amerického privatizovaného vězeňství.

Soukromé věznice se ve Spojených státech starají o 131 tisíc z celkového počtu 1,6 milionu vězňů a situace za jejich zdmi je velmi neprůhledná: nepodléhají výrazné veřejné kontrole a jakýkoli kontakt s médii odmítají s ohledem na obchodní tajemství. I proto Bauer zvolil metodu investigace v naprostém utajení. Za vytoužené pracoviště si zvolil Winn Correctional Center ve Winnfieldu v Louisianě. Ne náhodou. Za prvé jde o soukromou věznici, která je v provozu nejdéle. Za druhé se Louisana může pochlubit největší koncentrací vězňů na světě: na 100 tisíc obyvatel jich tu připadá 800.

Reportáž přináší jak silnou osobní linku, kdy Bauer prochází tréninkem a zaškolováním na bachaře a postupně zažívá závrať z moci – podobně jako ve slavném Zimbardově pokusu. Bauer rozkrývá psychologickou typologii strážců.  Zároveň – a to je mnohem znepokojivější poloha textu - čtenáři překládá vhled do nehumánního byznysového sektoru. Na efektivitu soukromého vězeňství neexistují přesvědčivé výzkumy. Existují dokonce dva protichůdné: jeden uvádí, že provoz státních věznic je o 15 procent levnější než těch soukromých, druhý tvrdí přesný opak.

Pohled za zdi Winn každopádně ukazuje nevábné podmínky. Vládne tu násilí a šikana. Ve věznici panuje obrovský podstav personálu. Ostraha není dostatečná, tudíž i za Bauerova krátkého angažmá došlo k útěku vězně. Není tu psychologická ani psychiatrická pomoc a mají tu jediného sociálního pracovníka, což velmi ztěžuje následnou integraci vězňů do společnosti. Nehledě na skutečnost, že za každého vězně dostávají soukromé věznice příspěvek (často i garanci při nenaplněných kapacitách). Proto samy příliš ani neusilují, aby jejich cely vězni opouštěli, a leckdy to i vědomě zdržují.

Součástí reportáže je i velmi podnětné vyjádření šéfredaktorky, proč se v Mother Jones rozhodli zdánlivě obejít dnes obvyklé etické postupy a vyslat reportéra do Winn v utajení. Vyplývá z něho mimo jiné, že hrozby žalobou a zastrašování od silných korporací dnes činí určitý typ dříve běžné žurnalistiky velmi obtížný, ačkoli je ve veřejném zájmu.

Zánik důležitého newyorského obchodu s deskami Other Music inspiroval Amandu Petrusich, aby se pro The New Yorker zamyslela nad tím, jaký typ dávno ztracené posluchačské zkušenosti vlastně tyto obchody reprezentovaly.

Jde především o spojení mezi posluchačem/fanouškem a jediným žánrem, na základě něhož si budoval identitu. Populární hudba vytvářela klasifikaci společenských skupin. Člověk byl punk, nebo gotik, což je pojetí, které s digitální konzumací hudby zcela vymírá. Žánr není něco, na čem je třeba lpět; už proto, že přístup k „jiné hudbě“ nikdy nebyl snazší.

Nechce tě znásilnit. Jen ti chce koupit drink. Pivo, pak panáka, pivo a další pivo – jen chce, aby sis to užila. Abys ztratila zábrany a byla povolnější. Jasně, že je také opilý, ale buď si jistá, že tě vnímá úplně jinak než ty jeho.“ Tak Scaachi Koul v textu Rape Culture Is Surveillance Culture na serveru Buzzfeed popisuje situaci, která hrozí katastrofickým finále.

Představy sexuálního násilníka se většinou podobají klišovitému stereotypu slídila s dodávkou, který stalkuje svůj objekt, nebo hledá v nočním městě snadnou kořist. Vidíme plán s cílem ublížit ženě. Daleko běžnější situací, jak Koul konstatuje, jsou ovšem případy související s konzumací alkoholu. Ty jsou však nálepkovány jako „nehody“, v horším případě dokonce jako „party kultura“.

Sama pak popisuje vlastní zážitky z baru, kdy skupinka mužů vedle ní osnovala plán, jak na ni: „Nezkoušeli přijít na to, jak mě oslovit. Neřešili, jaká by byla vhodná první věta, dokonce na mě ani nechtěli udělat dojem, abych s jedním z nich odešla domů dobrovolně.“

Od surrealistických postřehů Father Johna Mistyho přes selfíčka Nicki Minaj, duchaplnosti a jízlivosti Stephena Malkmuse po feministické postřehy Carrie Brownstein. To jsou jen některé z tipů na 30 umělců, kteří to se sociálními sítěmi opravdu umí. Výběr sestavila redakce serveru Pitchfork.

Video: Mladý, gay a Palestinec.

Kulturní tip: V sobotu Ghostpoet, Iggy Pop nebo Fat White Family. V neděli Crystal Fighters nebo Foals. To jsou headlineři prvního ročníku pražského festivalu Metronome.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikneE-mail:Denní menu Respektu (zajímavé články z médií každý všední den)Výběr z obsahu nového vydání týdeníku RespektTOP články týdne na Respekt.czZobrazit předchozí newslettery

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].