Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Denní menu, Společnost

Svět rychle stárne, mládí už není tak v kurzu

Čeká nás demografický šok • Hrdinství je instinkt • Média tváře imigrantů nezajímají • Amerika chodcům nepřeje

Usazená na schodech pokuřovala před vchodem do newyorské restaurace nikdy předtím se modelingu nevěnovala; foto American Apparel • Autor: Archiv
Usazená na schodech pokuřovala před vchodem do newyorské restaurace nikdy předtím se modelingu nevěnovala; foto American Apparel • Autor: Archiv

Céline je módní značka označovaná časopisem Vogue za „mučivě cool“. A tahle instituce, kde se podle expertů z branže „rodí všechny sezónní trendy“, si za tvář jarní kolekce vybrala Joan Didion - jedenaosmdesátiletou americkou spisovatelku a novinářku zaměřenou na témata smrti, úzkosti a kulturního chaosu modernity. „Mládí už není v kurzu, nebo aspoň ne tak silně jako dosud,“komentuje to v zářijovém čísle časopis The Atlantic.

Za přelom přitom považuje rok 2012, kdy se módní značka American Apparel odvrátila od dosavadní estetiky sotva plnoletých modelek a najala na předvádění spodního prádla Jacky O’Shaughnessy, dvaašedesátiletou ženu, které si kreativní ředitel Apparelu všiml, když usazená na schodech pokuřovala před vchodem do jedné newyorské restaurace, a která se nikdy předtím modelingu nevěnovala.  Po tomhle úspěchu začaly ženy přes šedesát čím dál víc promlouvat do ideálu krásy: Linda Rodin (65), Jessica Lange (67), Charlotte Rampling (69)…

Svět stárne a Německo s ním • Autor: Globe Media /  Reuters
Svět stárne a Německo s ním • Autor: Globe Media / Reuters

A nutno říci, že to tvůrcům módních trendů docvaklo v pravý čas. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj varuje ve své zprávě, že svět stárne bezpříkladnou rychlostí a že ho co nevidět čeká demografický šok.  Poznání, že budoucnost se jmenuje stáří – jak píše na serveru project-syndicate.org demografická expertka Brigitte Miksa.

Demografové rozdělují země podle stáří jejich obyvatelstva do čtyř kategorií: mladé (kde lidé nad 65 tvoří míň než 7 procent populace), stárnoucí (7–13 procent), staré (14–20 procent) a super-staré (nad 21 procent). V současné době spadají do poslední kolonky jenom tři státy - Německo (21 procent), Itálie (22%) a Japonsko ((26%). Za pět let jich ale má být sedm a v příštím desetiletí 34 včetně například Francie, Británie, Kanady a Jižní Koreje. V polovině století se pak k pelotonu připojí Spojené státy, Čína, Thajsko a v závěsu za nimi budou přicházet další.

Zajímavá na tom procesu je nejen jeho všeobsáhlost, ale i rychlost. Příkladem může být Francie, která se z „mladé“ společnosti změnila na „stárnoucí“ v roce 1850 a trvalo jí plných 130 let, než postoupila do kolonky „stará“. Super-starou společností se ovšem podle odhadů stane už za třetinu té doby - v roce 2023.

V rychlosti zestárnutí bylo podle autorky studie až dosud považované za rekordmana Japonsko: ještě počátkem 60. let mělo nejmladší populaci z rozvinutých zemí G-7 a o 48 let později získalo titul státu s nejstarší populací na světě. Nyní se ale zdá, že některé země - například zmíněná Jižní Korea - zvládnou tuhle křivku ještě o dekádu rychleji.

Stárnutí států je výsledkem prodlužující se délky života a rapidně klesající porodnosti; právě ta činí rychlost procesu doopravdy bleskovou. Například Írán - dnes společnost opatřená nálepkou „mladá“. Protože tam ale za posledních dvacet let klesl počet dětí na jednu ženu ze sedmi k necelým dvěma, už za pět let bude Írán „stárnoucí“ a v roce 2050 bude super-starý jako Amerika.

Jak ale upozorňuje Brigitte Miksa, z pohledu prodlužující se délky života je stárnutí států vlastně velký příběh úspěchu. Během pouhého století se lidský život na rozsáhlých areálech planety prodloužil o neuvěřitelných 30 let. To by se mělo slavit.  Nicméně faktem je, že proměna bude mít svoje ekonomické dopady. OECD varuje, že stárnutí populace se podepíše na zpomalení celkového ekonomického růstu.

Pokud se zároveň splní předpoklad, že zmenšující se rozdíl v životní úrovni postupně zastaví migraci z dnes chudých zemí do bohatšího světa, musí Evropa počítat s úbytkem své současné pracovní síly zhruba o pětinu a Amerika o 15 procent. V tomhle světle je dnešní bláznění Evropanů vyděšených z proudu nešťastníků prchajících z válek a totalit do bezpečí starého kontinentu docela krátkozraké.

V Kyjevě to vře. Ukrajinský parlament schválil v prvním čtení decentralizační reformu, k jejímuž přijetí se v Minsku počátkem roku zavázal prezident Porošenko a jež byla jednou z podmínek příměří na východě Ukrajiny (jiná věc je, že se většinou nedodržuje). Před parlamentem se ale shromáždil dav odpůrců této reformy z řad ukrajinských nacionalistů, kteří odmítají uznání jisté formy autonomie pro území, jemuž vládnou proruští rebelové. Do davu hodil muž jménem Igor Humeňuk granát, který zranil přes sto lidí, a tři policisté zemřeli.

Ukrajinský premiér Arsenij Jaceňuk • Autor: ČTK, AP
Ukrajinský premiér Arsenij Jaceňuk • Autor: ČTK, AP

Jak píše v podrobné reportáži pro britský deník The Independent Oliver Carroll, jeden z nejlepších západních novinářů, kteří pokrývají dění na Ukrajině, i v parlamentu samém to vypadalo divoce. Šéf nacionalistické Radikální strany Oleh Lyaško se s poslanci své strany pokusil okupovat prostor sněmovny a jednání bylo neustále přerušováno jejich sirénami.

Ukrajinský premiér Jaceňuk žádal pro útočníka s granátem doživotní trest a prohlásil na adresu nacionalistů: „Cynismus tohoto zločinu spočívá v tom, že zatímco Rusko a jeho bandité se pokoušejí zničit ukrajinský stát na východní frontě, takzvané proukrajinské politické síly se pokoušejí otevřít jinou frontu přímo uvnitř země.“

Narážel tím kromě jiného také na nacionalistickou stranu Svoboda, jejíž sympatizanti a členové (včetně Humeňuka) tvořili většinu davu před parlamentem. Svoboda přitom byla důležitou součástí revoluce v roce 2014, když její členové umírali v bojích s režimem tehdejšího prezidenta Janukovyče. V parlamentních volbách před necelým rokem se však Svoboda - také kvůli svým ultrapravicovým postojům - nedostala do parlamentu.

Koaliční většina nakonec ústavní zákon o decentralizaci schválila v prvním čtení, ale dosáhla jen obyčejnou většinu 200 hlasů, přičemž zákon je ústavní, takže na jeho schválení bude v dalším čtení potřebovat 300 hlasů. Je otázka, odkud je vezme, když poslanci dvou koaličních stran hlasovali proti. Navíc Radikální strana ohlásila, že vystupuje z vládní koalice (kde jsou prakticky všechny strany s výjimkou hrstky opozičních proruských stran).

Evropa, napadána svými xenofoby a stravována pochybnostmi o sobě samé, se obrátila zády ke svým vlastním hodnotám. Dokonce zapomněla, čím je. Hrana zvoní nejen migrantům, ale také celé Evropě, jejíž humanistické dědictví se nám rozkládá před očima,“ uzavírá svůj esej francouzský filosof Bernard-Henri Lévy, který je známý vášnivým jazykem, nicméně jeho text je přesným pojmenováním evropské tragédie. Upozorňuje, že ve skutečnosti míří daleko víc uprchlíků do Turecka nebo Libanonu a Evropa si nedokáže poradit s mnohem menším počtem. Vyvrací mýtus, že jde o „ekonomické migranty“, a píše, že „80 procent těchto lidí jsou uprchlíci pokoušející se uniknout despotismu, teroru a náboženskému extremismu v zemích, jako je Sýrie, Eritrea a Afghánistán“.

Vyčítá evropským médiím, že zatajují tváře těchto lidí: „Naše společnost dokáže velmi rychle vyrobit vteřinové celebrity a ukazovat jejich tváře třeba při prasečí chřipce nebo stávce kamionistů, ale nemá zájem o osud ani jednoho ‚migranta‘.“ Jsou to přitom lidé, kteří „milují naši zaslíbenou zemi, náš sociální model a naše hodnoty. Jsou to lidé, kteří volají: Evropa! Evropa!“

Všichni jsme tu zprávu četli: jak tři mladí Američani a jeden britský podnikatel přemohli ve francouzském vlaku zabijáka se samopalem. „Byl to prostě instinkt,“ popsal jeden z nich médiím, co ho přimělo vrhnout se do nerovného boje.  A deník New York Times přináší studii, která potvrzuje, že právě tohle je opravdu důvod každého běžného hrdiny.

Po zmařeném teroristickém útoku hlídá vlaky policie • Autor: Globe Media /  Reuters
Po zmařeném teroristickém útoku hlídá vlaky policie • Autor: Globe Media / Reuters

Harvardský profesor Erez Yoeli a jeho kolega z Yale David Rand zpovídali 51 osob, které s nasazením vlastního života zachránily cizí lidi -  a zjistili, že absolutní většina z nich popisuje svou akci jako instinktivní, bez rozmyšlení. „Jsem ráda, že jsem byla schopná jednat a nepřemýšlet o tom,“ řekla výzkumníkům studentka Christine Marty, která zachránila starší ženu uvězněnou v autě během přívalové záplavy.

„V podstatě jsme nenašli jediný příklad hrdiny, jehož prvním impulzem by byla záchrana sebe sama, a on by ji pak vědomě překonal racionálním rozhodnutím jednat opačně,“ píší vědci. Takže instinkt, a nikoli vzývaný rozum rozhoduje v takových vypjatých chvílích o naší morálce.

Nicméně proč by vlastně měl člověk v sobě takové potenciálně ohrožující jednání kultivovat, ptají se New York Times. Vysvětlením může být, že v každodenních situacích je pomoc druhým něco, co se v dlouhodobé perspektivě vyplatí. Pomůžete sousedovi vystrkat před dům plnou popelnici, nakoupíte jinému ve vzdáleném supermarketu, nebo mu hodíte něco na poštu - a máte naději, že v budoucnu dostanete stejnou, nebo i větší energii zpět. Takže reflex pomáhat je tu výhodný; tím spíš, že náklady jsou většinou zanedbatelné.

V debatách o hrdinství ve francouzském vlaku se hodně zmiňoval vojenský výcvik, který měli za sebou dva hrdinové z americké trojice. Zkušenost s takovým výcvikem vykázal i „značný počet“ z padesátky hrdinů studie Randa a Yoeliho.  Služba v armádě totiž zlepšuje v každém vojákovi schopnost spolupráce. A je to taky prostředí, kde se lidé poměrně často ocitnou v situaci, kdy pomáhají druhým za cenu osobního rizika, nebo kolem sebe vidí příklady takové pomoci.

„Každý den lidé konají záslužné činy,“ končí svůj text američtí výzkumníci. „Ale jak nám teď znovu připomnělo hrdinství ve Francii, konají je instinktivně.“

Raquel Nelsonová byla v roce 2011 odsouzena v USA za zabití svého čtyřletého dítěte při dopravní nehodě. Doprovázela ho přes čtyřproudou silnici k autobusové zastávce a syn, kterého nestačila zadržet, vyběhl na silnici, kde ho zabil opilý řidič. Toho soud sice poslal na půl roku do vězení, ale matka v něm stráví zřejmě delší čas. Tímto příběhem začíná svůj esej o amerických chodcích Antonia Malchiková na serveru aeon.

Pěší se stali podezřelými...  • Autor: Globe Media /  Reuters
Pěší se stali podezřelými... • Autor: Globe Media / Reuters

Nelsonová bydlí v domě hned u silnice, jenže nemá auto. Autobusová zastávka do města a do školy (má ještě další tři děti) je na druhé straně silnice, k nejbližšímu přechodu je to však půl kilometru. A tak s dětmi přebíhala každý den silnici plnou aut, až jí jedno z nich zabilo syna.V Americe mají chodci opravdu velmi těžký život. V roce 2013 jich bylo auty zabito 4700 a na 66 000 zraněno.

S výjimkou New Yorku a částečně Bostonu jsou města přizpůsobena autům, která se stala symbolem americké svobody – jenže na úkor chodců. Malchiková si ještě vzpomíná, jak v 80. letech chodila v Montaně několik bloků pěšky do školy už od svých šesti let. V roce 1969 takto chodilo do školy 48 % dětí do věku 14 let, v roce 2009 už jen 13 %.

Paradox je, že auta se postupně stala spíše symbolem nesvobody. Pěší se totiž postupně stali podezřelými. Američané nemají rádi, když někdo projde kolem jejich domu v řadové zástavbě. Malchikové kamarádka ve státě Mississippi byla často zastavena policajty jen proto, že kráčela a nedokázala jim vysvětlit, že není prostitutka, takže nakonec si musela koupit kolo, pokud nechtěla jezdit autem. Nelze ani vejít do lesa za městem, protože všechny jsou soukromé a na stromech jsou nápisy „Vstup zakázán“.

„Bojíme se jít pěšky,“ píše autorka. „Američané si raději vlezou do auta, kde se cítí bezpečně, a když chtějí pohyb, jdou do fitnessu, kde simulují chůzi na pásu.“ Pokud se příslušníci střední třídy chtějí projít na čerstvém vzduchu, zajedou do národní rezervace, zatímco chudí Američané jsou uzavřeni ve zničené krajině „silnic a betonu“.

Chůze je přitom, jak známo, zdravá; je to komplexní proces dobrý nejen pro tělo, ale i pro mozek. Moderní výzkumy neurovědců dokazují úzké propojení mezi kognitivními a motorickými funkcemi, přičemž právě chůze je ideální způsob pro propojení těla a ducha. Půlhodinová chůze pět krát týdně prokazatelně zlepšuje naše zdraví, pomáhá hubnout i proti depresi, nemluvě o fyzické přirozenosti chůze, kterou lidstvo provozuje statisíce let.

Autorka přiznává, že nedostatek – a nemožnost – chůze je specificky americkou záležitostí. Vzpomíná na pobyt ve Vídni, kde jít pěšky nebo jet veřejnou dopravou normální. „Když jsem se vrátila do Ameriky, nedokázala jsem si zvyknout na absenci veřejné dopravy a chodníků -  na to, že vzdálenost, kterou by šlo urazit za deset minut chůze, si vyžaduje auto a zapnutí bezpečnostního pásu.“

Video: Americký sen. Mexický imigrant se během let z umývače nádobí vypracoval až na oceňovaného houstonského restauratéra:

Kulturní tip:  Musíme si promluvit o Kevinovi.  ČT art 2.9.2015  21:50. Eva (Tilda Swintonová) se kvůli synovi vzdá kariéry, ale již brzy po porodu zjišťuje, že v jejich vztahu není něco v pořádku. Kevin se od raného věku agresivně vymezuje vůči okolí a především vůči své matce a jeho nenávist v pubertě kulminuje ve zločinu vraždy. Ani ve vězení jej však matka neopouští.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].