Splachovací toalety jsou neudržitelný přežitek

Počátkem týdne bylo podepsáno Trans-pacifické partnerství (TPP), v němž se Amerika, Kanada, Japonsko, Austrálie a další země (dohromady 12) zavazují k odstraňování obchodních bariér. Jde v podstatě o pacifickou verzi „trans-atlantického partnerství“ (TTIP) mezi USA a Evropou, k níž se také pomalu a obtížně schyluje.

Týdeník The Economist podepsání TPP vřele vítá, byť upozorňuje, že teď budou muset jednotlivé státy podstoupit mučivou proceduru schvalování smlouvy v domácích parlamentech. Pokud by se to však podařilo, velmi by to prospělo ekonomikám těchto zemí, jež tvoří 40 % světového HDP, zejména těm chudším. Nevýhodou TPP je absence Číny, ale právě proto, že čínská ekonomika zpomaluje, je TPP tak důležitá, připomíná The Economist.

V této souvislosti se v poslední době objevují varovné analýzy, že ekonomiky tzv. rozvíjejících se trhů (od Číny až po Brazílii) začínají mít velký problém s vnitřním dluhem, který může vést k prasknutí velké bubliny. Jde o to, jak píší autoři v analýze na serveru VOXeu, že zejména v Asii se hromadí tzv. korporátní dluh. Jinými slovy, firmy se neúměrně zadlužují, protože využívají levné peníze, jež zaplavily světovou ekonomiku díky americkému „kvantitativnímu uvolňování“, lidově řečeno tištění dolarů.

Asijské ekonomiky se sice poučily z krize v 90. letech, která vznikla vinou nerozumného zadlužení států, takže teď si centrální banky vytvořily velké rezervy, problém však tentokrát vzniká v soukromém sektoru (který se ovšem někdy překrývá se státním), když firmy jedou na veliký dluh – ve velké míře v dolarech. Ten může začít být nezvladatelný, pokud americký Fed zvedne úrokové sazby, což je jen otázkou času.

Jak píše Gillian Tett v FT, podle údajů MMF se zvýšil korporátní dluh v oblasti rozvíjejících se trhů mezi roky 2004 -2014 ze 4 tisíc miliard dolarů na 18 tisíc miliard – to je nárůst o čtyři a půl násobek. Stalo se to hlavně v Číně, Turecku, Chile, Brazílii, Indii a Mexiku. Tato bublina je tak velká, že až praskne, centrální banky ji – navzdory velkým rezervám – nebudou schopny zvládnout.

Analýzám Gillian Tett je dobré naslouchat. Byla jednou z mála ekonomických novinářek, která psala o hrozící světové finanční krizi ještě před rokem 2008 (a napsala pak o ní skvělou knihu Fool´s Gold). Autorka také – podobně jako autoři výše zmíněné analýzy - tvrdí, že zvýšení úrokových sazeb dolaru může být hodně riskantní, ale svůj text uzavírá slovy: „Skutečným poselstvím pro investory je, že nestačí dnes sledovat, co udělá Fed. Jejich zraky by měly být také upřeny na rozvíjející se trhy.“

Skupina vězňů z přísně střežené newyorské věznice porazila v debatní soutěži tým studentů Harvardovy univerzity držící titul nejlepších debatérů USA pro rok 2014. Soutěž proběhla přímo ve věznici ležící shodou okolností poblíž Bardu, školy, kterou všichni zúčastnění vězni studují a pod jejíž hlavičkou také postavili vlastní diskusní klub.

Jak píše ve své zprávě o klání deník The Guardian, představitele Bardu vítězství nepřekvapilo. “Naši studenti ve vězení splňují všechny standardy, nároky a zkoušky jako studenti hlavního kampusu. Opravdu studují, nic nedostanou zadarmo,” cituje deník Maxe Kennera, ředitele “vězeňské skupiny” na Bardu, která působí už v šesti věznicích USA. “Je jen málo soupeřů, s nimiž by nás i prohraná debata naplňovala takovou hrdostí, jako byl fenomenálně inteligentní a výřečný tým, se kterým jsme měli tu čest se právě utkat,” komentovali výsledek debatéři z Harvardu.

Vězeňský tým dostal v soutěži za úkol prosazovat stanovisko, s nímž jinak jeho členové zásadně nesouhlasí: že by veřejným školám mělo být dovoleno nepřijímat žáky, jejichž rodiče přišli do Spojených států ilegálně. Vězni zformulovali pro tento postoj argumenty, s nimiž se harvardský soupeř nedokázal vypořádat a panel nezávislých posuzovatelů vynesl už zmíněný verdikt.

Jak píše Guardian, ke studiím na Bardu je zapsáno zhruba 15 procent vězňů z nápravného ústavu v Napanochu a diskusní klub vznikl proto, aby se naučili formulovat naučené vědomosti a využívat je v praxi. Zavření studenti nemohou při studiu používat internet a čerpají jen z materiálů, které jim poskytne škola. Po absolutoriu pak řada z nich pokračuje v dalším vzdělávání díky “vězeňským” programům blízkých univerzit Yale a Columbia.

Devět set právníků

 – expertů na mezinárodní právo - z celé Evropy

podepsalo výzvu evropským vládám,

v níž kromě jiného

žádají zrušení tzv. Dublinského pravidla

o navrácení žadatelů o azyl do zemí prvního vstupu. Na jejich výzvě je zajímavé, že nepoužívají jazyk morálky, ale práva.

Kromě jiného píší: „Vyjadřujeme zděšení nad porušováním lidských práv uprchlíků, zejména akty násilí, nátlaku a nuceného zadržení.“ A také: „Evropské státy mají povinnosti nejen vůči běžencům… ale také vůči mezinárodnímu právu, jež spočívá v mezinárodním rozložení odpovědnosti. Uprchlíci jsou ve světě přijímáni neproporčně mimo Evropy, devět desetin uprchlíků ze Sýrie je v pěti zemích, Turecku, Libanonu, Jordánsku, Egyptě a Iráku.“

A končí slovy: „Žádáme evropské státy a EU, aby respektovaly a chránily lidská práva těch, co hledají pomoc v Evropě, aby jim zajistily přístup k azylovým procedurám a bezpečnou cestu do zemí, v nichž si přejí uplatnit mezinárodní ochranu.“

“Když jsem se jako dítě potloukal zaprášenými ulicemi Jižní Afriky, snil jsem o dvou věcech: že budu mít splachovací záchod a že budu pracovat jako moderátor The Daily Show.  Dnes mám obě ty věci a musím říct, že s jednou z nich jsem naprosto spokojený,” zahájil nedávno svoje moderování proslulé The Daily Show komik Trevor Noah. Server National Public Radio (NPR) ale jeho vtip otočil do vážných vod: “Trevore, ze svého WC bys až tak moc nadšený být neměl,” vzkázal jihoafrickému herci a moderátorovi.

Nejenom NPR, ale i nadace Billa Gatese a řada výzkumných pracovišť po celém světě (včetně Noahovy domovské Jihoafrické republiky) považuje totiž současný model splachovací toalety za neudržitelnou uličku hygienického zabezpečení lidstva. “Váha vysušených exkrementů průměrného člověka představuje 11 kilogramů ročně,” cituje server chemika a sanitárního experta Chrise Buckleyho. “WC potřebuje 18 tun vody, aby těchto 11 kilogramů dostalo pryč z vašeho bytu, a znečistí přitom patogeny 18 000 litrů vody. To nezní jako dobrá idea. Vody je čím dál míň a tímhle směrem jít v globálu prostě nejde.”

Samozřejmě, návrat k venkovním latrínám, nebo dokonce k vyprazdňování pod širým nebem není při současném přelidnění a městskému způsobu života ani možným, ani žádoucím východiskem. Buckleyho durbanská univerzita proto za peníze Billa Gatese vyvíjí novou supermoderní toaletu se suchým procesem. “Chceme vytvořit systém, který zachová všechno pohodlí současných běžných záchodů, ale nebude přitom potřebovat připojení k vodě, kanalizaci a elektřině,” říká Buckley. “Naše toaleta by měla sama ze svého materiálu vytvářet dost elektrické energie ke svému úspornému osvětlení a třeba i k dobití mobilního telefonu. Jejím finálním produktem by mělo být hnojivo a cílem je, aby byla dostupná i pro nejchudší z chudých.”

V tuto chvíli přitom nejde už o pouhý sen. Durbanský systém postoupil z laboratorních zkoušek do testování prototypů na různých místech planety a několik velkých společností má zájem o výrobu.

Jak to udělat, abychom měli v šatníku jen věci, které nám přinášejí radost?Americká módní blogerka Giada Fiorindi má radu: kupovat jenom tak drahé oblečení, aby nás jeho nákup bolel a abychom se u kasy lehce orosili na čele. To nás přinutí minimálně k zamyšlení: potřebuju zrovna tohle opravdu tak nutně?

I v Česku, stejně jako v USA, je levné oblečení všude: od speciálních koutků v potravinových supermarketech až po hromady srovnaných hadříků v řetězcích se spotřební módou. Trička po sto padesáti korunách a kalhoty po třech čtyřech stovkách chrlí asijské textilky po vagónech. Jak ale píše Fiorindi ve svém textu pro quarz, levné oblečení je levné z nějakého důvodu. Výrobní řetězce ve snaze stlačit cenu co nejníže nutí fabriky zaměstnávat lidi za směšné částky. Díky nízké výrobní ceně pak může masově vyráběné tričko stát dvě stě korun, ovšem párkrát ho vyperete, můžete ho vyhodit a radostně vyrazit na nové nákupy. A tak pořád dokola; se vším, co tenhle kolotoč obnáší i pro životní prostředí.

„Raději si koupím oblečení, které opravdu chci a mám ho ráda, než abych dokola utrácela v levných řetězcích,“ píše Giada Fiorindi. A stanovila si proto cíl: nekoupí žádný kus oblečení za míň než 150 dolarů. Což v přepočtu k její situaci – bezdětná mladá novinářka šetřící si z výplaty na nákup vlastního bytu -, pro podobnou pozici a věk v Česku může být nějakých tisíc, patnáct set korun).

K tomuto finančnímu břemenu došla na základě přímo vědeckých poznatků. Při nákupu, jak každý ví, cítíme dva rozdílné pocity – radost z nabývání a bolest z vydávání, placení. Pokud klesá cena, klesá i bolest, a tím pádem chybí v mozku důležitá brzda a můžeme do košíku sázet úplné zbytečnosti jen proto, že stojí pár (sto)korun.  Když kupujete dražší oblečení, vracíte do hry bolest a vaše kroky nabývají rovnováhu.

Neznamená to odteď si pořizovat jen trička nebo košile za patnáct stovek. Cíl si má každý nastavit tak, aby to bylo zvládnutelné, ale aby ho to přece jen trošku bolelo.  Matka samoživitelka bude mít jiný limit než úspěšný advokát; je to na uvážení každého z nás.

A navíc, tohle je záměr, cíl, ne pravidlo, a od stanového záměru se každý tu a tam lehce odkloní. I Giada Fiorindi si občas koupí něco levnějšího - třeba když dojde na nákupy v bazarech. To je pak taková pěkná forma látkové recyklace. Ostatně i v sekáčích občas leží zahrabané stylové kousky pro pravé fajnšmekry.

“Ve výběru mezi rychlým, dobrým a levným volte dvojku,” píše Fiorindi – a každému, kdo vezme tenhle recept za svůj, slibuje nejen menší, ale i lepší nákupy. Výsledek je prostě skoro k nerozeznání od filozofie japonské konzultantky Marie Kondo, která ve své knize Zázračné umění úklidu říká: “Ve vaší skříni mají být jenom takové šaty, které ve vás probouzejí radost pokaždé, když je vezmete na sebe.”

Kulturní tip:  Mládí. Distribuce: Aerofilms. V kinech od: 8. 10. Zřejmě nejslavnější současný italský režisér Paolo Sorrentino (Následky lásky, Božský, Tady to musí být, Velká nádhera) přichází s dalším filmem plným melancholické nálady vykreslené opulentním stylem. V luxusním lázeňském hotelu ve švýcarských Alpách se každoročně potkávají dva staří přátelé – skladatel Fred (Michael Caine) a režisér Mick (Harvey Keitel), kteří tu společně bilancují svůj život. Kolem nich se proplétají excentričtí hosté, jako například Miss Universe, fotbalista Diego Maradona či mladý kalifornský herec trpící syndromem zaškatulkování v jedné roli. Za Fredem ale přijíždí i jeho dcera (Rachel Weiszová), která prochází partnerskou krizí. Postupně se dozvídáme více o minulosti všech hrdinů i o jejich marných snech. Sladkohořký nadhled plus trocha patosu a dojetí.