Generace Y se neumí smířit s tím, že není výjimečná

S přibývajícími ploty na hranicích uvnitř EU se začalo mluvit o jednom, který už stojí několik let, a tak trochu se na něj zapomnělo – je to 12 kilometrů dlouhý plot, který odděluje Řecko od Turecka.V Řecku zaznívají hlasy, že plot by měl být stržen, aby mohli uprchlíci bezpečně přejít do Evropy suchou nohou a netonout v moři. Zvláštní je, že vládní Syriza, která bývalou řeckou vládu za stavbu plotu tvrdě kritizovala jako nehumánní, dnes otočila a tvrdí, že z technických důvodů jej zbourat nelze. Nicméně odbor pro lidská práva v aparátu Syrizy vydal prohlášení, že plot by měl být odstraněn a „vláda by měla dát přednost solidaritě a humanismu“.

Premiér Alexis Tsipras je ale i tak ve srovnání s premiéry ze střední Evropy přímo ukázkovým humanistou, když v reakci na rostoucí množství utonulých uprchlíků prohlásil, že „vlny egejského moře smývají nejen těla mrtvých dětí, ale smývají také evropskou kulturu z našich břehů“. Je naší lidskou povinností uprchlíky zachránit, pokračoval. „My Řekové víme, jaké je to být uprchlíkem.“

Ještě minulý týden se Tsipras setkal s německým ministrem zahraničí Steinmeierem a prohlásil, že Řecko přijme do konce letošního roku 30 tisíc uprchlíků, protože to je jeho „humanitární povinnost“. Tsiprasův postoj je o to sympatičtější, že má dost důvodů žehrat na Německo kvůli tomu, jak ho přitlačilo letos v létě a přinutilo přijímat reformy. Přesto vychází Německu vstříc a je ochoten přijmout mnohem více uprchlíků, než stanovují tzv. kvóty.

Je samozřejmě možné, že si tím chce naklonit Německo na svou stranu, až bude potřebovat, aby přimhouřilo oko nad neplněním reformních plánů, ale věřme raději, že jeho postoje vyjadřují opravdový soucit s osudem uprchlíků.

Než se z lovců a sběračů stali zemědělci, zdvojnásobila se populace lidí, a tím jejich ekonomický výkon,  jednou za 250 tisíc let. Po přechodu na obdělávání půdy se ekonomický růst zdvojnásoboval jednou za 900 let, po průmyslové revoluci růst dramaticky zrychlil a po druhé světové válce se zdvojnásoboval už každých 15 let. Podle některých prognostiků již brzy přijde další zlom, kdy se bude růst zdvojnásobovat třeba během několika týdnů. Díky robotům a umělé inteligenci.

Tim Harford píše ve Financial Times, že to ale možná nebude zas tak brzy, protože některé ukazatele jako třeba růst kapitálu a investic tomu nenasvědčují - jak ukazuje jeden z nejlepších statistiků na světě, William Nordhaus z univerzity v Yale. Jenže co když je všechno ještě jinak a my už jsme na prahu náhlého zvratu, kdy roboti a kyborgové převezmou vládu nad světem, jak jsme to viděli v tolika filmech, například v Terminátorovi? Co když už ovládli Nordhausovu mysl a předhodili nám jeho analýzy, abychom nepropadali panice, zatímco se v tichosti připravují na ovládnutí planety, ptá se Harford?

V závěru se sice pokusí čtenáře uklidnit, že si jen dělá žerty a „singularita“-  tedy náhlý přechod do jiného stavu našeho bytí – nám ještě dlouho nehrozí. Jenže čtenář je už rozechvěn hrůzou a to ještě – bůhví, zda náhodou, anebo manipulací kyborgů – natrefí na článek slavného fyzika a kosmologa Martina Reese, který se odvolává na nedávno publikovanou informaci astronomů, že na vzdálené hvězdě pozorovali nepřirozené blikání. Je docela pravděpodobné, že může být způsobeno uměle, inteligentními mimozemšťany, píše Rees. A pak se zabývá úvahou, jak velká je pravděpodobnost, že ve vesmíru existují jiní tvorové.

Vůbec to nevylučuje, ale upozorňuje, že naše představa o zelených mužících s tykadly je hodně scestná; a že pokud ve vesmíru existuje vysoce vyvinutá inteligence, pak bude s největší pravděpodobností umělá. Biologická inteligence – tedy náš „mokrý“ mozek - má totiž velmi omezené možnosti vinou pomalých chemických reakcí a metabolismu. To ale neplatí o počítačích na bázi křemíku, natož o kvantových počítačích. Jejich potenciál je takový, že až začnou fungovat, bude naše inteligence ve srovnání s nimi asi tak chabá, jako je dnes IQ brouka ve srovnání s naším.

Podle Reese je docela možné, že ve vesmíru už taková inteligence žije po miliony let (naše planeta je dost opožděná a život na ní se vyvíjel pomaleji, než bylo zdrávo). Může se pohybovat vesmírem bez omezení, protože křemíkový mozek nepotřebuje kyslík a možná nás už dávno lhostejně pozoruje. Anebo jen „kontempluje někde pod nějakým oceánem na jiné planetě a nedělá nic proto, aby nám dal šanci jej objevit“.

Ale i kdyby mimozemská inteligence vydávala signály o své existenci, stejně bychom asi nebyli schopni je dešifrovat. Jsme prý v situaci radioamatéra, který by měl svým chabým přístrojem dekódovat dnešní bezdrátovou komunikaci na planetě;  slyšel by jen nějaký šum.

Také Rees – bez žertování - očekává, že pozemšťané budou brzy převálcováni umělou inteligencí, zhruba během jednoho či dvou století. On se však na to těší, byť neočekává, že to zažije. Kyborgové prý budou místo nás létat vesmírem, zatímco my, primitivní lidé, si budeme pohodlně žít na naší krásné modré planetě.

Červené deky v amerických nemocnicích označují VIP pacienty. Peníze jim sice koupí hezčí pokoj a lepší zacházení, pravděpodobně – a překvapivě - ale zároveň znamenají horší léčbu. Internista Shoa L. Clarke se s pacientem pod červenou dekou setkal už na jako mladý student na stáži v kalifornské nemocnici. I když o této zvláštní přikrývce nikdy předtím neslyšel, z řeči starších kolegů bleskově pochopil, co znamená: POZOR, toto je VIP pacient.

Dnes Clarke pracuje jako lékař v Nové Anglii a jeho massachusettská nemocnice drží všechny klienty pod bíle povlečenými peřinami. Rovnost to nicméně nezaručuje: „červená“ elita tu bydlí v luxusních, hotel připomínajících pokojích na horním patře, kde se jim servíruje gurmánské jídlo, na věšácích visí luxusní župany a podobně. Tohle speciální zacházení s bohatými praktikuje většina prestižních amerických nemocnic, dle Clarkova článku v New York Times se k tomu hlásí 10 z patnácti nejlepších špitálů v zemi.

Podle řady lékařů jsou extra služby pro bohaté jen neškodný způsob, jak ústav může vydělat peníze. VIP pacienti platí klidně i víc než 1000 dolarů za noc a jsou-li spokojeni, většinou věnují nemocnicím štědrý finanční dar. V některých centrech pro léčbu rakoviny jsou dokonce lékaři speciálně vyškoleni k tomu, aby klienty k daru ponoukli sami. Nicméně Clarke si klade otázku, zda je praxe červených dek opravdu neškodná. Nevypadá to tak.

Běžní pacienti rozhodně tratí na tom, když špitály věnují nejlépe položené pokoje bohatým nemocným.  Podle studie citované serverem PubMed.gov se pacienti v pokoji s výhledem do přírody léčí například po operaci žlučníků rychleji než ti, kteří třeba koukají do zdi. Je dokázáno, že i sluneční svit snižuje pooperační stres a pacient nemusí brát tolik léků proti bolesti. Když lékařské centrum univerzity v Princetonu postavilo nové, oku lahodící pokoje, zjistili vědci, že pacienti zotavující se po operacích v estetičtějších pokojích spotřebovali až o 30 procent méně léků proti bolesti než ti, kteří se dívali do méně estetického stropu ve starších pokojích.

Zdá se ovšem, že na červených dekách nakonec tratí i ti, kteří se jimi přikrývají. Více peněz a lepší zacházení totiž ještě neznamená větší šance na uzdravení - spíše naopak. Překvapivá většina lékařů, se kterými doktor Clarke hovořil, se obává, že VIP pacienti dostávají v důsledku dokonce horší léčbu. "Slyšel jsem hodně historek o elitních pacientech, které jejich lékař poslal na de facto zbytečné testy a nechal je polykat velmi pravděpodobně neúčinné léky jen proto, že cítil nutnost je uchlácholit třeba i předstíranou péčí.“

To potvrzuje například i zpráva Pennsylvánské univerzity, podle níž speciální nemocniční oddělení pro bohaté sice vynikají různými luxusními vymoženostmi, ale jejich léčebné výsledky a péče nemají dobrou úroveň. Sám autor článku popisuje svoji příhodu: perfektně zdravého pacienta s dobrými pooperačními výsledky nepropustil domů, jak původně plánoval, protože on i jeho žena žádali „pro jistotu“ ještě další den pobytu.  „Samozřejmě, přikývl jsem na to se širokým úsměvem,“ píše Clarke. „Ale vyšel bych takhle ochotně vstříc i pacientovi s klasickou bílou přikrývkou?“

Někteří lékaři berou VIP péči jako neškodnou, ostatní ji vnímají jako neetickou. Všichni ji ale považují za nezbytnou. Není se čemu divit – v době, kdy každá nemocnice škrtá v rozpočtech, hledá každý zdroj a kvůli financím zaniká řada venkovských špitálů, je docela těžké hledat protiargumenty.

Ale pokud bez odporu přijmeme nutnost luxusních služeb, přijímáme i fakt, že nemocnice - a medicína obecně - prosperuje také proto, že věnuje větší péči bohatým lidem. To však podkopává základní ideály Hippokratovy přísahy. „Zásadní škodlivost červených dek,“ končí doktor Clarke svůj text pro New York Times, „se skrývá v jedné nezodpovězené otázce: Pokud dovolím, aby byl jeden z mých pacientů označený nálepkou ‚důležitý‘, znamená to zároveň můj souhlas s tím, že ti ostatní jsou důležití méně?"

Světem hýbe generace Y, což jsou plus mínus lidé narození od pozdních sedmdesátek do poloviny devadesátých let. Právě teď jsou ve věku, kdy nastupují do zaměstnání, a někteří z nich už usilují o lepší pozice. Řada z nich žije ve svobodném světě a má všechno, co by od života ve svém věku měla chtít. Jenže ke štěstí jim to nestačí, jak na serveru Quartz píše Tim Urban.

Tzv. mileniálové jsou velmi častým a oblíbeným terčem kritiky. Autor výtkám v lecčem dává za pravdu, nicméně ve svém textu se snaží hlavně najít kořeny jejich pocitů. Coby hlavní hrdinku si k tomu vzal dívku jménem Lucy. Jak píše: Je členkou generace Y, užívá si svůj bohémský život a je pyšná na to, že je Lucy. Problém je v tom, že je zároveň tak nějak nešťastná.

Jednoduchá rovnice vypadá podle autora tak, že štěstí rovná se realita mínus naše očekávání. V praxi to vypadá následovně.  Pokud je reálně náš život lepší než očekáváme, jsme šťastní. Pokud je ale skutečnost horší než očekávání, jsme hluboce nešťastní.

Její rodiče se narodili v 50 letech – patřili k baby boomers čili silné generaci lidí narozených v dobách rekordně zvýšené porodnosti po druhé světové válce. Vychovávala je generace, která druhou světovou válku zažila a její členové v ní i bojovali. Život tehdy nebyl jednoduchý, lidé řešili hlavně ekonomickou situaci a stabilitu. Doufali, že jejich dětem se povede lépe než jim; že pro ně poroste zelenější tráva. Učili je, že sice nic nebrání tomu, aby měli skvělý život, ale musí počítat s tím, že mít ten krásný trávník bude dřina.

Čas utíkal, a jak se překulovaly sedmdesátky, osmdesátky i devadesátky, zažíval svět vlnu nebývalé ekonomické prosperity. Rodiče bohémky Lucy si vedli dokonce lépe, než čekali. Zatímco trávník jejich rodičů byl udupaný a místy hnědý - jejich tráva byla hustá a udržovaná. Vlivem pozitivnějších životních zkušeností měli tak baby boomers jiný pohled na život než jejich rodiče - a své dítě vychovali v pocitu nekonečných možností a optimismu. A nejen oni. Celá země, potažmo svět říkal dětem generace Y, že můžou být kýmkoli, kým být chtějí - a zasel do jejich mysli pocit naprosté výjimečnosti.

Mladá generace už tak nechce jen zelený trávník, chce nekonečné záhony květin, píše Urban. Což ho následně přivádí. A to přivádí autora článku k několika tvrzením o dnešní mládeži. Za prvé jsou podle něho mileniálové mimořádně ambiciózní. Od života a kariéry čekají mnohem víc než fádní zelený porost před domem. Jestliže generace po druhé světové válce chtěla prostě žít „americký sen“, jejich děti už chtějí zažívat svůj vlastní sen, který si pro sebe vysnili. Nechtějí jako jejich rodiče jen tak ledajakou kariéru a práci, která je zabezpečí; chtějí práci, která je naplní.  Vždyť všichni stejně jako Lucy poslouchali kouzelnou větu Jsi výjimečná.

A to je prý druhý problém generace Y: její členové trpí bludy. Lucy to vidí zhruba takto. Všichni dostanou úžasnou práci, jenže já jsem ještě k tomu výjimečná, takže můj život včetně kariéry musí vyčnívat. Tahle generace nejenže chce květiny - doprostřed trávníků si ještě maluje zářivou sochu z čistého zlata. Každý její člen žije v přesvědčení, že je předurčen k něčemu ještě lepšímu než ostatní.

A v čem je blud? V tom, že si to myslí všichni. Pokud si totiž všichni myslí, že jsou výjimeční, vymyká se to už samo o sobě definici slova výjimečný. To znamená být jiný, než je obvyklé - být prostě výjimka.  A většina lidí výjimkou není a z logiky věci ani být nemůže.  Dalším bludem pak je, že si tihle „výjimeční“ mladí lidé myslí, že jim – mimořádným jedincům - skvělá kariéra jednoho dne přistane na onom trávníku s růžemi. Bohužel vybudovat si v dnešní době kariéru, která navíc dotyčnému naplní život, obnáší dřinu a „roky krve, potu a slz“. A i ti nejúspěšnější zřídka dělají něco opravdu báječného už v pětadvaceti.

Ale to mileniálové odmítají akceptovat. Paul Harvey z Newhamsphirské univerzity zkoumal generaci Y a zjistil, že má nereálná očekávání a zároveň silný odpor i vůči konstruktivní kritice. Mladí lidé mají pocit, že mají nárok na respekt a pochvaly - přestože nemají zkušenosti a schopnosti, které by podobnému hodnocení odpovídaly.

A ještě ke všemu generace Y zažívá posměch. Jistěže i rodiče Lucy zažili pocit, že někdo je úspěšnější než oni. Jenže dnešní generace má sociální sítě. Facebook pro Lucy vytváří svět, kde všichni vědí, co ostatní dělají. Kde většina lidí sama sebe a svůj život prezentuje jako mnohem zajímavější, než ve skutečnosti je. A kam lidé, kterým se daří, mají tendenci psát o svém životě co nejvíc, zatímco ti, jejichž očekávání jsou větší než realita, se moc nevyjadřují. To pro Lucy znamená, že si čte jen o lidech, kteří se mají dobře - což ji vede k pocitu, že se všichni opravdu mají tak dobře, jak si vysnili.

To všechno jsou důvody, proč je Lucy nešťastná nebo přinejmenším trošku frustrovaná, shrnuje autor. Ironií je, že pravděpodobně vykročila na svou životní cestu správnou nohou, ale protože měla jiná očekávání, je pro ni všechno zatím jedním velkým zklamáním. Urban má nicméně pro takové nešťastné duše generace Y na závěr pár rad.

Zůstaňte ambiciózní: současný svět je zelený trávník čekající na osázení květinami úspěchu. Konkrétní typ květin může být zatím nejasný, ale ponořte se do něčeho, a ono to začne fungovat. Přestaňte si však myslet, že jste výjimeční.  Právě teď nejste nijak zvláštní; jste mladí nezkušení lidé, kteří zatím nemají světu co nabídnout.

Ale když budete tvrdě pracovat, výjimečnými se stanete. A nevšímejte si ostatních. Pocit, že jiným roste tráva zelenější, není nic nového pod sluncem. Ale v dnešním uměle nablýskaném světě sociálních sítí se cizí tráva může zdát opravdu „superkrásná“. Ostatní jsou stejně zranitelní, nerozhodní a frustrovaní jako vy. A pokud tohle pochopíte a budete se věnovat hlavně tomu, co sami chcete dosáhnout, nebudete mít důvod závidět.

Video: Odkud bychom měli čerpat v budoucnosti proteiny?

Kulturní tip:  Město.  Nova 4.11.2015  23:00. Druhý režijní pokus Bena Afflecka. Doug (sám Affleck) je skvělý lupič, který má sehraný tým. Při poslední bankovní fušce jsou donuceni vzít si za rukojmí ženu, kterou o pár ulic dál se zavázanýma očima pustí. Doug ji sleduje, aby si ověřil, co ví a neví, a přitom se zamiluje. Dotyčná netuší, že Doug je jeden z jejích únosců.