Odejít do důchodu? A proč?

Pro někoho je představa dne, kdy po čtyřiceti letech práce do oné práce poprvé nepůjde, opadne úzkost z nesplněných úkolů, třenic s kolegy a námahy, a před člověkem se rozevře vějíř slunných dnů plných odpočinku, snovým cílem. Pro někoho noční můrou a smrtí zaživa. Respektive krátkou předehrou před skutečnou smrtí z nudy.

Jistě, neplatí to absolutně. Jsou profese, kde to prostě jinak nejde, protože člověk narazí na meze svých fyzických možností. Není prostě možné do pětaosmdesáti těžit uhlí, udržet tempo se strojem nebo řídit dálkový vlak. Pak je zasloužený odpočinek víc než pochopitelný. A rozhodně se popsaný případ netýká nikoho v této oslavě smrti v botách, za pracovním stolem, v plné práci. Je to výsada spíše lidí živících se jemnou manuální prací, komunikací s ostatními a vymýšlením.

Americký designér Milton Glaser vydal tento týden knihu Twenty Over Eighty: Conversations in a Lifetime in Architecture and Design, rozhovory s jinými proslulými designéry. Vystihuje ji Glaserův citát: “můj největší úspěch je, že jsem pořád naživu a pokračuji v práci”.

Důchod je koneckonců německý vynález konce 19. století a má velmi prozaický účel: zabránit starším brzdit v práci mladší. Starší dělníci nestíhali tempo výroby, ovšem vyhodit někoho na ulici a zbavit jej obživy nešlo. Respektive - dlouho to šlo velmi snadno, a následky byly v moderní společnosti (kde lidé přišli o tradiční způsob sociálního zabezpečení, péči široké rodiny) úděsné. Civilizující se společnost došla k tomu, že je to z a) nemravné, b) výhodné jen zdánlivě. Výměnou za odchod z práce proto stárnoucím dělníkům nabídla penzi.

To je ovšem koncept průmyslové revoluce, a lidé v mnoha dnešních profesích nejsou věkem nijak svazování - možná že i naopak. Pak je důchod čirým mrháním nashromážděných zkušeností a dovedností!

Je to tedy drobný příspěvek k současné debatě o rovnováze mezi prací a životem, dřinou a odpočinkem. Tedy učinit svou práci ne snad středobodem života, ale jeho nedílnou součástí. Má to ovšem pochopitelně jednu podmínku, ne tak snadno splnitelnou: musíte svou práci milovat vytrvalou a trpělivou láskou.

Svou práci jistě takto miluje český umělec Prokop Bartoníček, který spolu s německým kolegou Benjaminem Mausem stvořil stroj na… velmi přesné a systematické třídění oblázků. Dívat se na jeho práci je radost, jen se do mysli vkrádá jistá pochybnost - která není pochybností, ale pochopením. Jak totiž říká sám Bartoníček, jejich stroj Jller (podle německé řeky Iller, u jejíchž oblázků Maus na nápad přišel) je “velmi složité zařízení, které nedělá nic zvláštního”.

Abychom z Jlleru nedělali nic banálního, patří sem i umělcův dodatek: “Máme to v sobě všichni - rádi sbíráme, přeměřujeme, hýbeme s věcmi. Potřeba sbírat věci a třídit je jeden ze základních bodů, kde jsme my lidé začali být lidmi.”

Indie vypustila svou historicky první vesmírnou raketu. Testovací, na deset minut, dosáhne výšky jen 70 km, a je pětkrát menší, než by skutečná raketa měla být. Je to ale první krok k vývoji plnohodnotného (a znovupoužitelného) plavidla. Podle indických vědců to bude trvat nejméně deset let.

Americké úřady přinesly dost šokující odhalení, že nukleární arzenál země spravují počítače ze sedmdesátých let. Mnozí z pracovníků prý už ani nevědí, jak je případně obsluhovat, protože jejich tvůrci jsou buď po smrti, nebo v hlubokém důchodu (nezvolili tedy možnost zemřít v práci).

Přitom tahle možnost by podle kontrolorů nebyla zase tak vyloučená, protože informace mezi počítači se přenáší na osmipalcových disketách. To jsou ty, z nichž si dnešní dvacátníci ani nemohou dělat legraci, protože netuší o jejich existenci (pro ty s dobrou pamětí - jednotka “B”).  Diskety obecně mají omezenou životnost (a hlavně spolehlivost) - a používané starší typy ještě menší, než modernější tří a půl palcové (dnes ikonka “uložit”).

Počítače se nedají opravit, protože chybí součástky, už se nevyrábí. Údržba celého soukolí nicméně stojí americkou armádu šedesát milionů dolarů ročně. Pentagon slíbil zevrubnou modernizaci od příštího roku.

Stesky nad tím, že robotizace sebere lidem práci a učiní z nich nepotřebný druh (což si příslušní roboti dřív nebo později uvědomí a pak s námi bude amen) dostává nový rozměr. Shimon je robot-hudebník, lépe řečeno jazzman, a ještě přesněji, hráč na marimbu. Oproti lidským marimbistům má jen obtížně vyrovnatelnou výhodu, má totiž čtyři ruce. To mu umožňuje zahrát akordy, na které ubozí dvourucí lidé nemohou ani pomýšlet.

Dvanáct let trvalo vývojářům, než se naučil spoluhrát s lidmi a dokonce i improvizovat. Zda má i ten správný jazzový feeling můžete posoudit třeba u tohohle vystoupení. Možná to není hudba úplně od srdce, ale k zahození to není.

Pro hudebníky, kteří by se podobně jako pracovníci automobilového průmyslu začali bát o svou budoucnost, je tu ale dobrá zpráva. Ten stejný tým už dokončuje zvláštní protézu, kterou si může každý nasadit coby třetí ruku a zkusit robotům konkurovat. Zatím to platí jen pro hudebníky, ostatní nástroje se už ale mohou těšit.

Globální oteplování přeje i lásce, anebo možná mesaliancím, podle vkusu. Na Aljašce a v západní Kanadě se pohybují zvláštní tvorové, pro něž nemáme lepší označení než pozzlyové anebo grolární medvědi.

Jsou to kříženci grizzlyho a polárního medvěda tam, kde měnící se klima oklešťuje životní prostor (a populaci) polárních medvědů, kteří v hledání obživy a životního partnera podnikají cesty do míst, kde jsou dosud nevidění. Kromě vylekaných místních tam nacházejí i atraktivní grizzlye.

Tato zdánlivě zábavná a roztomilá zpráva je ovšem doklad fatální krize, do níž se populace polárních medvědů vinou změn počasí dostala.

Hip-hop a rap je cesta ke svobodě. Řekl to Vietnamcům na návštěvě jejich země americký prezident Barack Obama.

Video: Na poslední pracovní den tohoto týdne (pokud navzdory radám amerických designérů dnes odcházíte do důchodu, na poslední pracovní den života) trocha vesmírné nádhery.

Kulturní tip: Trochu tajemný a trochu podivný film Jana Němce, O slavnosti na hostech, dnes v divadelním provedení ve Studiu hrdinů. To pokud jste v okolí Prahy, nebo přímo v ní. Pokud se to samé o vás platí v případě Brna,můžete s českým hudebníkem Smackem pokřtít jeho album. A Ostrava nabízí třeba výstavu fotek Vojtěcha Slámy v komorní scéně Arény.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikneE-mail:Denní menu Respektu (zajímavé články z médií každý všední den)Výběr z obsahu nového vydání týdeníku RespektTOP články týdne na Respekt.czZobrazit předchozí newslettery