Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Denní menu, Politika, Společnost

Německu chybí hrdost, lákají voliče národně konzervativní ideologové

Mešity a Německo • Burundi a Rwanda • AfD na vzestupu

Předsedkyně AfD Frauke Petry • Autor: Profimedia, TEMP Sipa Press
Předsedkyně AfD Frauke Petry • Autor: Profimedia, TEMP Sipa Press

Dnešní menu začneme aperitivem, s jehož poslechem se snad budou lépe číst následující zprávy. Hraje Isaac Hayes.

Velkým tématem jsou nyní vztahy Evropské unie a Turecka. Jejich dohoda výrazně snížila počty uprchlíků připlouvajících do Evropy, v dubnu jich připlulo zhruba o 2/3 méně než vloni v dubnu.  Při pohledu na mapu je navíc zřejmý dlouhodobý strategický význam, který má úzká spolupráce pro obě strany.

Bližší partnerství také znamená, že se jeden o druhého musíme více zajímat – a tedy hovořit také o případných rizicích jisté závislosti na zemi, jejíž prezident se bohužel stává stále netolerantnější vůči svým kritikům. Nyní i mimo svou zemi: turečtí diplomaté například vyzvali tureckou menšinu v Holandsku, aby hlásila všechny urážky Tayyipa Erdogana, kterých si na internetu nebo v médiích všimnou.

Autor: Globe Media /  Reuters
Autor: Globe Media / Reuters

Německá média minulý týden řešila také náboženskou rovinu vztahů s Tureckem. V německých mešitách podle článku nedělníku Welt am Sonntag káže 970 imámů, kteří byli vysláni tureckým úřadem pro náboženské záležitosti, jenž spadá přímo pod úřad tureckého premiéra. V Německu obvykle zůstávají po dobu pěti let, pracují v rámci Tureckem financované zastřešující organizace Ditib a mají významný vliv na hodnoty a postoje předávané při pátečních kázáních věřícím s tureckými kořeny.

Tuto dlouholetou, ovšem dosud málo diskutovanou praxi nyní někteří němečtí politici kritizují. Šéf Zelených Cem Özdemir řekl, že mešity svazu Ditib – a jejich zaměstnanci – jsou prodlouženou rukou tureckého státu, jakkoli je zároveň pravda, že v nich pracuje například spousta vysoce angažovaných a zodpovědných sociálních pracovníků. Kritický je i politik z opačného ideologického spektra, bavorský ministr vnitra Joachim Hermann (CSU), který namísto vysílání tureckých imámů do Německa (jež mimochodem vloni zakázalo Rakousko) navrhuje zavedení islámské výuky ve státních školách. S cílem, aby nad vzděláváním německých muslimů měl kontrolu německý stát, nikoli vláda v Ankaře.

Berlínské ministerstvo vnitra razí jiný tón, a naopak si pochvaluje spolupráci s Ditibem v rámci Německé islámské konference, které je platformou pro dialog mezi státem a německými muslimskými organizacemi. Výše zmíněnou kritiku odsuzuje Centrální rada německých muslimů, podle jehož předsedy Aimana Mazyeka pracují Ditibem provozované mešity v naprostém souladu s německou ústavou, kážou umírněný islám a hrají významnou roli ve snaze zastavit šíření islámských extremistů v tamní komunitě. Jejich zákaz by prý v první řadě zvýšil vliv radikální kazatelů.

Dění ve středoafrickém státě Burundi nebezpečně a nápadně připomíná Rwandu před genocidou v roce 1994, při níž zemřelo 800 tisíc lidí. Autokrat, který chce za každou cenu zůstat u moci, pronásledování, unášení a zabíjení skutečných nebo domnělých odpůrců, ozbrojené a od dětství cílenou propagandou masírované mládežnické milice, desítky let napětí mezi dvěma skupinami obyvatel (Tutsi a Hutu), hospodářský kolaps.

Tento koktejl se zatím projevuje především násilím mezi politickými bloky, vládou a opozicí, ale může velmi snadno přerůst v pogromy většiny proti menšině, tedy Hutuů proti Tutsiům, s potenciálně stovkami tisíc obětí.

Rwandská genocida bývá označována za poslední genocidu 20. století. Během sta dní většinoví Hutuové zmasakrovali na 800 tisíc menšinových Tutsiů, dalších 2,7 milionu uprchlo. • Autor: Globe Media /  Reuters
Rwandská genocida bývá označována za poslední genocidu 20. století. Během sta dní většinoví Hutuové zmasakrovali na 800 tisíc menšinových Tutsiů, dalších 2,7 milionu uprchlo. • Autor: Globe Media / Reuters

„Přibývají svědectví, podle nichž vláda cíleně útočí na konkrétní lidi kvůli jejich politickým názorům i kvůli etnicitě. Samozřejmě bylo zatčeno spoustu Hutuů, ale bezpečnostními složkami jsou nejvíce pročesávané ty čtvrti hlavního města Bujumbura, které obývají především Tutsiové. Ti jsou také vylučování z vládních úřadů. 15. dubna vláda oznámila, že 700 vojáků – kteří skoro všichni sloužili v armádě v časech, kdy v ní směli působit pouze Tutsiové -  byli donuceni odejít do důchodu,“ píše v aktuálním čísle týdeník The Economist a pokračuje v popisu napětí v zemi.

K pochopení této nenávisti je dobrý krátký výlet do minulosti, proto nabízím pasáž z článku, který v Respektu vyšel před dvěma lety:

„Hutuové a Tutsiové bývají často považovány za dva nepřátelské kmeny, není to ale pravda. Mluví stejným jazykem, mají stejné náboženství, kulturu a jména, bydlí od 16. století na společných kopcích (kopce byly základní správní jednotkou v hornaté zemi). V češtině nebo angličtině neexistuje slovo, které by podstatu této společenské skupiny přesně vystihlo.

Liší se často vzhledem a zaměstnáním – Tutsiové bývají vyšší a místo práce na polích spíše chovají dobytek. V předkoloniálních královstvích Rwanda a Urundi tvořili zhruba šestinu obyvatel a byli obvykle výše postavení. Hranice mezi oběma skupinami však byly prostupné. Neustále docházelo ke vzájemným sňatkům a Hutu se stal Tutsiem, když získal dostatečné množství dobytka.

Burundi • Autor: REUTERS
Burundi • Autor: REUTERS

Němečtí a belgičtí kolonialisté tento složitý společenský systém rozbili. Dobyté prostředí jejich evropským očím připadalo nesrozumitelné, a tak ho rozdělili podle svého přehledného vidění světa a podle svých potřeb. Tutsiové vypadali více jako Evropané, proto z nich zkrátka podle tehdy populárních rasových teorií učinili nadřazenou vladařskou „rasu“. Jen oni se směli napříště stát lékaři, faráři, učiteli a pracovat v koloniální správě. Kolonialisté posílili moc náčelníků, kterými byli brzy jen Tutsiové. „Z tekutých a často se překrývajících identit se staly uzavřené a oddělené kasty,“ píše v knize Africa. Altered states, ordinary miracles (Afrika. Proměna států a obyčejné zázraky) Richard Dowden, šéf britské Royal African Society. Každému občanu úřady do občanského průkazu napsaly, kam patří.

V obou malých středoafrických koloniích proto v polovině 20. století stoupala nenávist většinových Hutuů proti privilegované elitě Tutsiů. Těsně před získáním nezávislosti došlo k prvním pogromům s desítkami tisíc obětí, které se pak zhruba každých deset let opakovaly. Přesto se oba bratrské státy po získání nezávislosti v něčem výrazném lišily: ve Rwandě se k moci dostali většinoví Hutuové, kteří propracovali netolerantní nacionalistickou ideologii a utlačovali menšinu. V Burundi si naopak moc udržela diktatura menšiny Tutsiů, kteří ovládali armádu a potlačovali práva Hutuů. Tyto dva tlakové hrnce vybuchly na počátku devadesátých let – genocidou roku 1994.

Ve Rwandě tehdy během jediného roku zemřelo 800 tisíc lidí – k moci se dostal autokrat Paul Kagame, který genocidu ukončil, dostal hodně zahraniční pomoci a nastartoval období dlouhodobého hospodářského růstu a stability (a zároveň tvrdě pronásleduje kritiky a nese dle studií OSN značnou odpovědnost za válku v sousedním Kongu).  V Burundi se násilí rozprostřelo až do počátku 21. století, zemřelo 300 tisíc lidí a i mírová smlouva zůstala velmi křehká. Vloni se prezident Pierre Nkurunziza rozhodl ji porušit a být potřetí prezidentem – vyvolal to protesty, pokus o puč a současné zabíjení a strach z dalších měsíců.

Zatím možná nejlepší anglický článek o Alternativě pro Německo (AfD) nyní vyšel ve výborném časopise The New York Review of Books. AfD - jak známo - v březnu po letech zklamaných očekávání definitivně prorazila: ve volbách do tří zemských parlamentů získala 12, 15, a v Sasku-Anhaltsku dokonce 24 procent hlasů. V průzkumech veřejného mínění je nyní po křesťanských demokratech (CDU) a sociální demokracii (SPD) třetí nejsilnější německou stranou.

AfD v roce 2013 založili profesoři ekonomie, kteří z liberálních (lépe řečeno neoliberálních) pozic nesouhlasili se záchranou jihoevropských států v eurozóně. V jednu chvíli volali po návratu k národním měnám, jindy po založení jakéhosi severoevropského eura. Ovšem většina z těchto otců zakladatelů vloni ze strany vystoupila kvůli tomu, že otěže přebírali národovečtí konzervativci či přímo extremisté. Zvláště na východě Německa, kde politici AfD už dlouho nemluví o volném trhu, suverenitě státních financí ani tradiční rodině. Novým tématem se stala imigrace, hrozba islámu a volání po těsnějších vztazích s Putinovým Ruskem.

Frauke Petry,  šéfka AfD • Autor: REUTERS
Frauke Petry, šéfka AfD • Autor: REUTERS

Článek, který napsal Jan-Werner Müller, zkoumá myšlenkové pozadí AfD. „Jeden z ideologů AfD hovoří o avantgardním konzervatismu a ten je cítit z textů řady německých mainstreamových filosofů a spisovatelů. Ještě nikdy od konce nacismu neměla jasně pravicová strana v Německu tak silnou podporu v části kulturní elity,“ píše Müller a popisuje roli německých intelektuálů při vzestupu strany. Zmiňuje například jednoho z nejznámějších německých filosofů Petera Sloterdijka, který už dlouhé roky s velkou libostí provokuje tamní levici, a jeho někdejšího asistenta Marca Jongena, nyní předního člena AfD.

Oba ve svých textech popisují staré antické ctnosti – eros (lásku), logos (rozum) a thymos (Müller toto slovo překládá jako čest, hrdost, oprávněné rozhořčení). Právě této třetí cti se podle nich Evropě - a po desetiletích sebezpytování zvláště Německu - nedostává. V setkávání se s muslimy, kteří naopak hrdě stojí při svých tradičních kulturách a ctnostech, ji v sobě budou opět muset probudit.

Jongen považuje demonstrace Pegidy právě za probuzení této dlouho potlačované ctnosti. Nahodilým návštěvníkům těchto demonstrací, kde se nešetří urážkami, hrubostí a konspiračními teoriemi, to připadá jako velmi divoký myšlenkový konstrukt – pro snahu pochopit ideologii nové strany to je však podstatný detail.

Národně konzervativní ideologové podle Müllera chtějí zvrátit trend, který v Německu trvá od studentských protestů koncem 60. let – tedy společnosti utvářené postupně podle liberálně-levicových idejí. A ve společnosti, jejíž značná část je znejistěna příchodem milionu uprchlíků, tito konzervativní myslitelé vidí příležitost. Jejich témata – strach ze zániku německého národa uprostřed tolika cizinců a vzpoura proti liberálně-zelenému establishmentu – tu totiž velmi rezonuje.

„Již nyní tito intelektuální zastánci AfD přinesli největší změnu politické diskurzu v Německu od sjednocení v roce 1990,“ píše Müller v závěr. Možná přehání – ovšem je fakt, že v poválečném demokratickém Německu ještě žádná politická strana napravo od CDU neslavila takové úspěchy.

Video: Původní český dokument o cestě syrských uprchlíků od turecko-syrské hranice až do středu Evropy je od minulého týdne ke shlédnutí na webu České televize.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikneE-mail:Denní menu Respektu (zajímavé články z médií každý všední den)Výběr z obsahu nového vydání týdeníku RespektTOP články týdne na Respekt.czZobrazit předchozí newslettery

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].