Nejbohatší člověk historie? Nejspíš jste o něm nikdy neslyšeli

Americký magazín Money se pokusil najít odpověď na velmi těžkou otázku: koho lze považovat za nejbohatštího člověka historie? Obtížně se odpověď hledá z jednoduchých důvodů. Porovnáváme totiž neporovnatelné: různé ekonomické systémy, měny, komodity i společenské standardy bohatství. Jak kupříkladu zacházet s vlastnictvím předmětů, které v minulosti neexistovaly, či jak moc do celkového obrazu počítat třeba zdravotní péči a celkovou úroveň života? Z jistého pohledu bychom totiž mohli vidět běžného obyvatele západního světa - s veškerým pohodlím jeho domova a opečovávánou tělesnou schránkou - za bohatšího než kupříkladu římské císaře. A pokud do zkoumání zahrneme římské císaře nebo pozdější evropské monarchy, můžeme oddělit jejich osobní bohatství od majetku státu? A jak případně?

Při vědomí těchto těžkostí a na základě řady rozhovorů s ekonomy a historiky nicméně magazín sestavil žebříček deseti nejbohatších lidí historie. Najdeme tu „obvyklé podezřelé“: americké podnikatele Rockefellera a Carnegieho či nejbohatšího člověka dneška Billa Gatese. Některá jména ovšem překvapí. Pátou pozici kupříkladu obsadil sovětský diktátor Josif Stalin, což autoři zdůvodňují nikoliv prokazatelným osobním bohatstvím, nýbrž absolutní kontrolou nad zemí, která produkovala bezmála desetimu světového HDP (podle statistik z roku 1950, tedy tři roky před Stalinovou smrtí). Právě v jeho případě a v případě dalších absolutistických vládců se definice rozšiřuje z prostého vlastnictví na reálnou ekonomickou moc.

První příčky pak patří výhradně předindustriálním vládcům: indickému vládci ze šestnáctého století, čínskému monarchovi ze století desátého a prvnímu římskému císaři Oktaviánovi. První místo pak - vcelku překvapivě - náleží téměř neznámému muži, který vládnul v africkém Mali na přelomu 13. a 14. století. Mansa Musa dosáhl ohromného bohatství díky bohatým zdrojům zlata, ve své době patřil podle historiků k největším producentům zlata na světě. Přepočteno na dnešní měnu měl vládce disponovat ekvivalentem čtyř stovek miliard dolarů.

V zajímavé situaci se nachází jedna z nejúspěšnějších firem dneška - Twitter. Obvykle se totiž nestává, že by měla společnost s produktem, který používají stovky milionů lidí po celé planetě, problém s identitou a smyslem svého výrobku.

Přesto právě s tím nyní podle obsáhlého textu deníku The Finacial Times Twitter potýká. Když se spoluzakladatel firmy Jack Dorsey letos v červenci vrátil na pozici šéfa společnosti, zadal vedoucímu týmu firmy úkol definovat, k čemu Twitter vlastně je. Dostal různé odpovědi: někteří zdůrazňovali jeho roli mediální platformy, další zdůrazňovali komunitu uživatelů či jeho roli ve svobodném vyjádření názorů. A pak se obrátil i na jeho uživatele - pod hlavičkou #DescribeTwitterin3words se objevila podobně pestrá směsice pohledů jako uvnitř firmy („lepší než Facebook“, zněla jedna odpověď).

Může se to zdát jako nepodstatná debata. Spousta technologických firem neví, co se z jejich vynálezu může stát a kam se vyvine. Jenže jak upozorňují FT, u devět let starého Twitteru jde nejspíš o příčinu jeho jisté stagnace a nervozity uvnitř firmy. Jak řekl finanční ředitel společnosti ve výroku, který vcelku zásadně oslabil její hodnotu: „Nedokázali jsme lidem vysvětlit, proč mají Twitter používat, ani jsme jim neusnadnili jeho používání.“

Americký deník The Washington Post

informuje o velmi specifickém problému

, s nímž se potýkají tamní učitelé, či přesněji učitelky. V mnoha státech - nikoliv překvapivě zejména v těch konzervativních, v Texasu či Utahu - jim jejich zaměstnavatelé nepovolují přestávky na kojení, nebo přesněji na odstříknutí mléka během dne. Text otevírá příběh texaské učitelky v mateřské školce Anny Johnson-Smith, jíž ředitel odmítl dát patnáctiminutovou přestávku v práci pro odstříknutí mléka pro nejmladší z jejích sedmi dětí, Sadie. Anna v reakci na to dala výpověď. „Společnost se v posledních letech tak změnila, a přesto musíme i v roce 2015 bojovat za to, abychom mohly kojit vlastní děti,“ říká Anna, dnes žena v domácnosti a majitelka fotografického studia.

Kojení se v Spojených státech těší stále větší oblibě, částečně díky kampani federální vlády propagující jeho prospěšnost pro matku i dítě. Z tří a půl milionů amerických učitelů představují ženy tři čtvrtiny, podle školkých odborů tedy „nedává smysl“, aby jim bylo upřena tento základní aspekt péče o dítě. Tlak odborů už nicméně v některých státech nese ovoce: změnu lokálních zákonů provedli loni ve Virginii či předkloni v Louisianě. V Nebrace pak začalo platit nařízení, podle něhož musí každý zaměstnavatel s více než patnácti zaměstnanci matky pro tuto činnost uvolnit z práce. V dalších státech se o věci seriózně debatuje, což je skvělé – jak známo, jestli něco zvyšuje porodnost, pak jsou to služby, které (zejména) ženám umožňují spojit mateřství s prací. Autorka menu přiznává, že si nedokáže představit, jak by taková debata vypadala v českých poměrech…

Rok 2015 sice není zdaleka u konce, stejně tak ale není u konce léto, tedy období zvýšené potřeby dobrého čtiva. Proto se hodí mírně předčasný žebříček magazínu Time, který vyhlásil deset („zatím“) nejlepších knihy tohoto roku. A hned v úvodu hlásí, že to vypadá na mimořádně dobrý rok.

Na žebříček pronikly neobvyklé memoáry (žena se vyrovnává se smrtí otce tak, že bez jakýchkoliv zkušeností cvičí dravého sokola), literární historie (studie o zvláštním vztahu Lewise Carrolla a reálného předobrazu fiktivní Alenky) či pozadí aktuálních událostí (příběh bostonských atentátníků, bratří Carnajevů a jejich rodiny). Beletrii na seznamu reprezentují román, v němž dějiny dvacátého století odvypráví příběh čtyř generací americké rodiny (A God in Ruins od Kate Atkinson), sci-fi o útěku lidí před zkázou Země do vesmíru a jejich opětovnému návratu po pěti tisíci letech (Neal Stephenson – Seveneves) nebo vtipný příběh o newyorské právničce, která se po zasnoubení „učí“ mongamii (I Take You od Elizy Kennedy). Seznam zafungoval bezvadně, autorka tohoto menu se po pravidelné sérii porad chystá zamířit na Amazon a minimálně polovinu těchto titulů si objednat.

Video: Redaktoři Respektu si oblíbili v okolí karlínské redakce jednu korejskou restauraci a na jejím jídelníčku zejména tradiční nakládanou zeleninu kimči. Deník The New York Times ukazuje proměny korejského trhu s kimči, kam vstupují čínští producenti a ohrožují lokální výrobce.