Nastal čas pro exodus Židů z Evropy?

Je to právě půl roku, co do restaurace Družba v Uherském Brodě vstoupil muž v modré bundě a přinesenými pistolemi zde postřílel osm lidí.  Nenápadný penzista Zdeněk Dvořák (63) se tak stal nejen největším masovým vrahem v historii České republiky, ale i zdejším průkopníkem světově rozšířeného jevu tzv. šílených střelců, kteří zčistajasna vtrhnou po zuby ozbrojení někam do školy, kostela, kanceláře, kina a nechají za sebou řadu úplně náhodných mrtvých. Na výročním mítinku Americké sociologické asociace v Chicagu byla teď na téma těchto vrahů zveřejněna studie.

Její autor Adam Lankford zkoumal případy hromadné střelby (s následkem více než čtyř mrtvých) na celém světě v letech 1966–2012 a svoji práci nazval příznačně: „Šílení střelci, zbraně a sociální napětí - globální analýza převážně amerického problému“. Přestože ve Spojených státech žije jen 5 procent světové populace, odehrála se tu třetina Lankfordem zkoumaných tragédií. „Dnes je to větší problém než před deseti lety a v budoucnu to možná bude větší problém než dnes,“ cituje profesora Lankforda týdeník Newsweek.

Největší statisticky podloženou spojitost mezi počtem masových vražd a společensko-právní situací v zemi našel  Lankford  poměrně nepřekvapivě v počtu střelných zbraní mezi lidmi. Pět států, kde jsou tyto zbraně masově rozšířeny - USA, Jemen, Švýcarsko, Finsko a Srbsko - se umístilo v první patnáctce zkoumaných 171 zemí světa. “To znamená, že prostě nemůžete mít hromadně vyzbrojené civilní obyvatelstvo a nemít tenhle problém - a to ani v zemích tak vzorných co do nízkého počtu běžných vražd, jako je Švýcarsko," říká Lankford.

Další příčiny už tak očividné nejsou. Násilí a zločin rostou s tím, jak se prohlubuje příkop mezi lidskými sny, aspiracemi a schopností jich dosáhnout, říká studie. A různé poznámky zanechané masovými střelci na sociálních sítích nebo v soukromých zápiscích to potvrzují. Jsou v nich stížnosti na „zablokované životní šance“ po vyhazovu ze školy či z práce, nebo na „špatné mezilidské vztahy“ - po šikaně či lhostejnosti okolí tamtéž. Mentální vyšinutí pak může roztočit spirálu, na jejímž konci se člověk nedokáže vyrovnat se situací nenásilným způsobem. To přesně sedí i na sebelítost uherskobrodského vraha, který už po střelbě a s osmi mrtvolami u nohou volal do televize se stížností na nepřízeň osudu a na to, že se k němu život nezachoval hezky.

Problém s masovými střelci také je, že každý jejich čin se stane obrovskou senzací a vynese svému pachateli věhlas a slávu, jakkoli jen posmrtnou a docela krátkou. Tím tahle forma „řešení osobních problémů“ postupně nabývá na popularitě: je dokázáno, že čin dvou mládenců, kteří v roce 1999 postříleli 12 spolužáků na střední škole Columbine v Coloradu, inspiroval pachatele k podobným útokům nejen ve Spojených státech, ale i v Argentině, Kanadě, Německu a Finsku.

„I když je fenomén hromadné palby do lidí na veřejnosti zatím ve Spojených státech častější než jinde,“ píše proto Lankford, „svět se mění a díky technologii a komunikačním vynálezům se stává menším. Takže tenhle zatím hlavně americký problém s masovými střelci se může postupně globalizovat.“ V Uherském Brodě už vědí, o čem je řeč.

Ukrajinský režisér Oleg Sencov byl v Rusku odsouzen k 20 letům vězení. Byl obviněn z terorismu, ve skutečnosti se provinil jen tím, že žil na Krymu v čase jeho anexe. Unesli jej ruští vojáci. Proti jeho uvěznění protestují světoví filmaři i herci (Putinův kamarád Depardieu mlčí), ale marně.

„Největší hřích na světě je zbabělost,“ prohlásil ve svém projevu u soudu před týdnem a upozornil, že je to citát jeho oblíbeného ruského spisovatele Michaila Bulgakova. Sencov ukázal opravdu obdivuhodnou odvahu. Tady je video s anglickými titulky.

„Nastal čas pro exodus Židů z Evropy?“ Tuto otázku si položil Jack Omer-Jackman na serveru OpenDemocracy v textu, který je reakcí na dlouhou reportáž Jeffreyho Goldberga v magazínu The Atlantic. O rostoucím evropském antisemitismu se začalo více mluvit po útoku islámských fanatiků na košer supermarket a redakci Charlie Hebdo v Paříži letos v lednu.

Goldbergova důkladná reportáž, při níž projel napříč celou Evropu, vyznívá hodně pesimisticky. Text začíná rozhovorem se slavným francouzským filosofem Alainem Finkielkrautem (jeho rodiče přežili holocaust), který říká: „Neměli bychom odcházet, ale naše děti a jejich děti už možná nebudou mít jinou volbu.“

Goldberg zmiňuje zvláštní absurditu antisemitismu mezi islámskými radikály v Británii a cituje Davea Riche, šéfa organizace monitorující antisemitismus: „Mladí britští muslimové, kteří na ulicích verbálně napadají britské Židy, mnohem častěji provolávají Heil Hitler než Allahu akbar. A to navzdory tomu, že se stejným sloganem napadali jejich rodiče a prarodiče členové neonacistických gangů.“

Ze 14 milionů Židů jich většina žije v Izraeli (6 milionů) a v USA (5,7 milionu), v Evropě včetně Ruska je to zhruba 1,4 milionu. Průzkum v židovské komunitě v Británii ukázal, že 58 % procent britských Židů si myslí, že v dlouhodobé perspektivě nemají v Evropě budoucnost.

Omer-Jackman vysvětluje, že antisemitismus sice narůstá především skrze rostoucí populaci muslimů, ale problém vidí taky v politice. Radikální pravice byla antisemitská odjakživa - a nic na tom nemění ani pokus Marine Le Penové a její Národní fronty ve Francii tvářit se jako ochránkyně Židů před muslimskou menšinou.

Novým problémem je však sklon k antisemitismu na levici, která se staví na stranu Palestiny proti Izraeli, a vytrácí se tak její tradiční „antirasistická solidarita se Židy“. Omer-Jackman uzavírá svůj text apelem na levici, která musí odblokovat svoji „hluchotu vůči tomuto problému“. A musí začít hned a s plnou vážností, dodává.

Studentka Leonie Müller se stala slavnou: už devět měsíců žije ve vlaku. Rozhodla se pro tuto formu bezdomovectví proto, že ji to vyjde levněji, a také proto, že stejně pořád jezdila za svým přítelem z Tübingenu do Kolína, a tak jí došlo, že vlak může vyměnit za byt, jehož pronájem ji stál 400 eur měsíčně. Permanentka na německé dráhy stojí měsíčně 350 eur. Leonie ve vlaku pracuje a občas i spí, týdně ujede nějakých 2000 km.

Vypadá to jako úlet, ale Leonie vypráví německým médiím, jako třeba týdeníku Der Spiegel, že vše je jen otázkou zvyku a měli bychom se zbavovat zažitých představ o způsobu života. Věci potřebné k nomádskému životu se jí vejdou do jedné tašky – oblečení, toaletní potřeby a počítač. „Cítím se svobodná a nezávislá, nic mi nechybí,“ říká novinářům. Když se jí ptají, co radí těm, kteří by ji chtěli následovat, doporučuje vzít si sluchátka – přece jen je ve vlaku trochu hlučno.

Leonie se takhle toulá Německem a díky svému blogu i novinářům má už v zemi spoustu přátel, kteří jí nabízejí nocleh. Takže večer vždy přijede do nějakého města, vyspí se u známých a ráno vyráží vlakem, kam ji právě napadne.

Skvělé. Člověk si jen představí, jak by asi vypadaly německé vlaky, kdyby si od Leonie vzali příklad němečtí studenti v hojném počtu. A jak by to asi vypadalo, kdyby chtěla Leonie následovat nějaká studentka v českých vlacích. Nemluvě o Slovensku, kde mají studenti vlaky zdarma (a díky tomu jsou trvale přeplněné) - každopádně by si v nich sotva mohli mýt vlasy na toaletě, jako to dělá Leonie.

Viktor Talic (34) ví, že v Evropě jsou země, které mají špatnou pověst. Pak jsou některé, které mají hodně špatnou pověst. A pak je Rumunsko. Členská země EU proslavená nejvyšší korupcí a nejnižší spotřebou zubní pasty na jednoho obyvatele.

Talic tu špatnou pověst zná líp než mnozí jiní: už deset let rozváží do celé Evropy svoje rodáky odcházející z Rumunska za prací a snazším životem. Během posledních 25 let jich takhle odešly čtyři miliony a proud neustává. Odejít dnes není složité - stačí naskočit si do jednoho z mikrobusů, které po stovkách vyrážejí každý týden na cestu k vysněnému Západu. Lístek do Německa stojí 70, do Holandska 80, do Francie, Španělska a Portugalska 120 euro.

Talic se svojí dodávkou Mercedes Sprinter už nějaký čas jezdí tu nejdelší trasu. Čtyři tisíce kilometrů z rumunského Satu Mare do portugalského Portimaa udělá za padesát hodin, prakticky beze spánku. Při tankování je pětiminutovka na rychlé cigáro a čas od času 15 minut na jídlo. První delší - tříhodinová - přestávka na zdřímnutí je až ve Španělsku. A jednu tuhle bláznivou cestu absolvoval teď v létě s Talicem a jeho sedmi pasažéry i reportér časopisu Der Spiegel.

Cesta nevede nejkratším možným směrem. Talicův Sprinter se vyhýbá Itálii (protože tamní policie zabavuje už nějaký čas Rumunům auta kvůli sebemenším technickým prohřeškům) a Francii projíždí po okreskách, protože dálnice jsou moc drahé.

První úplatky se rozdávají už krátce po startu maďarským celníkům za hladký průjezd rumunsko-maďarské hranice, další ruličky euro pak různě rozestaveným policajtům po trase směr Rakousko. Policista mávne, auto přibrzdí, řidič stáhne okénko a podá peníze do nastavené ruky. Nikdo nemluví, všechno se týká jen vozů s rumunskou značkou. A co kdyby někdo nezaplatil? "Všechny kufry vyložit na silnici a vyndat z nich věci. Podrobná technická prohlídka motoru, sundat vnitřní obložení. Vyndat sedačky…,“ popisuje Talic.

Paradoxně větší problém nastává až v zemi, kde se úplatky od rumunských řidičů nevyžadují a nepřijímají, v Německu. Zdejší nepodplatitelná policie ovšem od těchto řidičů se strohou korektností vyžaduje jiné věci - třeba lékárničku s latexovými rukavicemi určenými k provádění první pomoci bez rizika nákazy virem HIV.  Se stejně strohou korektností jsou Němci schopni a ochotni vážit rumunské minibusy a odhalovat, zda vozidlo není přetíženo.

To vysvětluje, proč Talic a jeho kolegové vyrážejí na svoji západní cestu vždycky v pátek: z maďarské hranice to na německou čáru v Pasově trvá 10 hodin, a když si to člověk správně načasuje, vjede do Německa právě se soumrakem. Rumunská poznávací značka je hůř odhalitelná, policistů je míň a jsou méně pozorní, dálnice jsou prázdné  - a když pak v neděli vyjde slunce, Mercedes Sprinter je ve Francii. Což je výhra, protože tady Talic ještě nikdy neměl s policisty žádný problém. Když ho zastaví a on je dokáže srozumitelně přesvědčit, že jen projíždí a za pár hodin zmizí ve Španělsku, nechají ho v klidu pokračovat.

Přesto všechno si Talic na všetečné Němce nestěžuje. V principu mají se svými pravidly pravdu, říká. Ale je to prostě tak, že on ta jejich pravidla musí porušovat, aby mohl něco vydělat a žít. „Člověk by asi stěží našel nadšenějšího Evropana, než je Viktor Talic,“ píše reportér Spiegelu. „Pro něj Evropská unie není žádné monstrum, které žije v Bruselu. Pro něj to je nekonečné moře příležitostí. Jasně, nic není zaručené, říká, ale kdo se snaží, dostane svoji odměnu.“

Po 35 hodinách přichází slíbený tříhodinový odpočinek u španělského Burgos, a pak se jede dál. „Viktor vypadá unaveněji než předtím. Říká, že je ok, ale gumy na pravé straně často zajíždějí ke krajnici a jejich rachocení na okrajových pásech nás vždycky vyděsí.“

V neděli večer cesta končí v Portimau, turistickém středisku, kde v jednom ze shluku odpudivých betonových bloků žije Viktorova matka a sestra, které se tu živí jako uklizečky v hotelu za 5 euro na hodinu. U nich si Talic deset hodin odpočine, než vyrazí na stejnou zpáteční cestu. Celkově to tedy dělá 8000 kilometrů za sto hodin jízdy během pěti dnů. „Vypadá to jako magořina, co?“ říká Viktor. „Ale jak pro koho.“

Kdysi byl Talic nadějný student s talentem pro matematiku, ale krátce po 14. narozeninách upadl jeho otec při práci v lese na běžící pilu a řetěz mu rozmašíroval hrudník až k srdci. Talic odešel ze školy a čtyři roky tou pilou živil rodinu místo otce. Když pak coby plnoletý dostal pas, odjel jako pomocný dělník na stavby v Portugalsku. „Pro někoho, kdo jako dítě makal v lese, aby zajistil rodinu, nejsou tisícikilometrové cesty Evropou beze spánku nic extra bláznivého,“ píše Spiegel. „Popravdě je to spíš docela příjemný job.“

Video: Nejstarší londýnský gay pub je v ohrožení.

Kulturní tip: Lidé z maringotek. ČT2 26.8.2015  21:55.  Širokoúhlý film vznikl v roce 1966 podle stejnojmenné povídkové sbírky Eduarda Basse, doplněné o některé motivy jeho slavného románu Cirkus Humberto, které do podoby uceleného příběhu spojil scénárista Antonín Máša a režisér Martin Frič. Hudba Zdeněk Liška.