Merkelová: Jsem hrdá na vstřícnost Německa

Frau Merkel dává rozhovory jen výjimečně. Proto za pozornost stojí její včerejší hodinová debata s moderátorkou Anne Will na veřejnoprávní stanici ARD, kde kancléřka s maximálním zápalem vysvětlovala postup v uprchlické krizi. Kritici jí zvláště při řešení krize eura často vyčítali, že málo vysvětluje, že není odvážná, že mluví příliš obecně a technicky; v uprchlické krizi nic z toho neplatí.

I proto němečtí novináři píší, že Angela poprvé riskuje popularitu a ptají se, zda neriskuje i svůj post. Zeptala se i Anne Will. “Takovou otázku si vůbec nekladu,” odpověděla Merkelová. “Jsem zkrátka připravená v uprchlické krizi pracovat tak tvrdě, jak jen umím.” Zopakovala své přesvědčení, že Německo příchod stovek tisíc uprchlíků zvládne. “Přistupuji k tomu jako ke všemu v mém životě. Se silnou vůli toho dokážete hodně - a já klidně přiznám, že tohle je nejtěžší úkol od sjednocení Německa.”

“Představte si, že společně vystoupíme a řekneme, že to nezvládneme. A co bude pak, čeho tím dosáhneme?” pokračovala kancléřka, podle níž se lidé utíkající před zoufalou situací v Sýrii a v uprchlických lágrech žádnou hranicí zastavit nedají. “Není v mé moci rozhodnout, kolik lidí k nám teď přijde.” Merkelová řekla věty, které by si měli podrobně přečíst ministři české vlády: “Nechci se zapojit do soutěže o to, kdo k migrantům bude nejméně vstřícný - v naději, že k nám pak nepřijdou. To neodpovídá evropským hodnotám a tomu, jak sami o sobě rádi hovoříme. Jsem opravdu hrdá na vstřícnost, kterou Německo projevuje.”

“Mám plán, ale potřebuji čas,” pokračovala kancléřka, podle níž ovšem úspěch závisí výrazně i na chování spojenců. Německo mění své zákony: rychleji odmítá a vrací žadatele bez nároku o azyl, zvláště na Balkán, zjednodušuje stavební předpisy, mění financování obcí. Kromě toho chce na evropské úrovni spravedlivěji rozdělit běžence (více než dosavadní kvóty). Potřebná je pomoc Turecku a aktivnější německá zahraniční politika při řešení konfliktů. “Dlouho jsme jen pozorovali válku v Sýrii a mysleli si, že je daleko.” Teď Merkelová vidí její blízkost a uznává, že už není velký rozdíl mezi zahraniční a domácí politikou - v časech globalizace se proplétají jako nikdy v minulosti.

ODI, přední britský think-tank zabývající se rozvojovou spoluprací, vydal seznam základních deseti faktů ke globální uprchlické krizi. Patří k nim i mapa deseti zemí, kde dnes žije nejvíce uprchlíků.

Optimismus kancléřky Merkelové nic nemění na tom, že Německo má s davy uprchlíků pořádné problémy. V jejich ubytovnách například přibývá rvaček, do kterých se zapojují desítky či stovky běženců. Zde jeden příklad z aktuálního vydání týdeníku Der Spiegel:

“Dva muži čekají na oběd ve frontě - jednomu je osmdesát let a je z Pákistánu, druhému je osmnáct a je z Albánie. Fronta může trvat i hodinu a mladému muži právě došla trpělivost. Přeskočí bariéru, předbíhá čekající a opravdu dostává své jídlo a sedne si s ním ke stolu. O chvilku později mu naštvaný stařec vynadá. Z této banální hádky se v neděli 27. září stala velká rvačka poté, co mladý Albánec vyskočil a udeřil Pákistánce do tváře. Bezpečnostní hlídka od sebe oba muže odtrhla, ale o tři hodiny později padesát až šedesát Pákistánců naběhlo s hliněnými tyčemi před mladého Albánce. Policie včas zasáhla. Pak ale přišla večeře a přišlo tři sta naštvaných Albánců a někteří z nich napadli Pákistánce: vzduchem svištěly lavičky a pěsti. 350 ze 1500 uprchlíků ubytovaných v nouzovém ubytování na letišti v Caldenu se do rvačky zapojilo, výsledkem bylo 14 raněných.” Podobné rvačky, často národnost proti národnosti, obvykle vzniklé z banálních příčin, hlásí úřady prakticky ze všech koutů Německa. Je to i výsledek podrážděnosti, která mezi nevyspalými a zároveň znuděnými muži vzniká v přeplněných nouzových ubytovnách.

Celý článek, který končí pohledem do měst, která konfliktům dokázala preventivně a chytře zabránit, najdete v anglickém překladu na webu Spiegelu.

Angela Merkelováodpovědnost a kompetence při zvládání uprchlické krize sebrala ministru vnitra Thomasi de Maiziérovi a převedla je přímo pod svůj úřad. Vznikne v něm speciální krizový štáb vedený kancléřčiným důvěrníkem, všeobecně oblíbeným Peterem Altmaierem. Více píše ve zprávě a komentáři web Tagesschau.

Při každé vojenské intervenci a při každé mírové misi se vrací jeden slib západních spojenců: vycvičíme místní armádu. V Mali se na tom podílejí i čeští vojáci, v Iráku budování nové armády stálo Američany 25 miliard dolarů, v Afghánistánu dokonce 65 miliard (včetně cvičení policie), v Libyi se pořádně ani nerozběhlo.

A výsledky? Dost nepřesvědčivé: irácká armáda utíká před Islámským státem, tisíce afghánských vojáků prohrávají bitvy s početně mnohem slabšími jednotkami Tálibánu, sever Mali je pořád mocenským vakuem - a o hrůzostrašných výsledcích cvičení syrských rebelů si můžete přečíst v článku Operace Sýrie Jiřího Soboty a Milana Šimečky v aktuálním Respektu.

Američané o tom nyní začínají intenzivně debatovat: “Naše výsledky v minulých patnácti letech jsou na tomto poli mizerné,” uznává Karl Eichenberry, generál a bývalý americký velvyslanec v Afghánistánu. Proč se daří vycvičit tak málo bojovníků? Proč nové armády utíkají z boje a jejich Amerikou placená výzbroj padá do rukou nepřátel? Pátrání je teprve v počátcích, ale zdá se, že k tomu významně přispívá podcenění politických reálií v místech konfliktu a neschopnost - uznejme, ono to je často vážně těžké! - zapojit je do své strategie.

Američané například nenašli dost Syřanů, kteří by se nechali vycvičit, jednoduše proto, že cílem byl jen boj s Islámským státem. Většina Syřanů ale za stejného či ještě většího nepřítele považuje Bašára Asada - to před ním a jeho nálety utíkají civilisté ze země, to on má na svědomí více obětí než islámští extremisté. Miliardy v Iráku pak přišly vniveč ve chvíli, kdy prezident Malíki začal z vedení armády sesazovat sunnity a dosazovat své šíitské spojence. Z národní armády se náhle stala slupka, jakmile z ní tehdejší irácký prezident budoval další šíitskou milici. Je ale samozřejmě otázkou, jestli celý tento úkol není moc velký: v minulosti Američané vysílali poradce na podporu již zavedených armád, v Afghánistánu či Iráku se snažili vybudovat vojsko prakticky od základu.

Více už v analýze The New York Times.

Video: Adriaan Vlok byl v časech apartheidu obávaným ministrem. V tehdejší rasistické Jižní Africe měl na starost vnitřní bezpečnost, tedy boj proti černošskému osvobozeneckému hnutí. Od konce 80. let se ale naprosto změnil. Před Komisí pravdy a usmíření přiznal odpovědnost za několik bombových atentátů a v roce 2006 se vydal do kanceláře duchovního, na kterého jeden neúspěšný atentát organizoval, poklekl před něj, umyl mu nohy a rituálně tím požádal o odpuštění. Dvakrát týdně nyní Vlok jezdí do chudinských čtvrtí rozdávat pomoc a svůj dům sdílí s bezdomovcem, s černošským podnikatelem a s bývalými kriminálníky. Je však jediným z bývalých apartheidních ministrů, který své oběti požádal o odpuštění. Krátké video s dnes 77letým mužem najdete zde:

Kulturní tip:  Aferim! Distribuce: Artcam. V kinech od 8. 10. Černobílý rumunský „western“ odehrávající se v roce 1835 má na svědomí 38letý rumunský režisér Radu Jude (Nejšťastnější dívka na světě, Všichni v naší rodině). Četník Constantin na jeho syn projíždějí Valašskem a pátrají po cikánském otrokovi Carfinovi, který utekl svému pánovi, protože měl prý poměr s jeho ženou. Výrazně pomalý a barevně krajinomalebný a sošný film překvapí humornými dialogy i trefným portrétem historicky zakořeněné xenofobie. Pro znalce: snímek připomíná to nejlepší z balkánské kinematografie sedmdesátých let, například bulharský Kozí roh. Skvělá alternativa k tupému Wilsonovu, v němž se humor postavený na stereotypech podává víceméně omluvně.

https://www.youtube.com/watch?v=mmTYOY_jQWc