Kanaďané chtějí přestěhovat své lesy na sever kvůli oteplování

Navzdory prohlášením o nutnosti zavést přísnější bezpečnostní opatření na unijních hranicích i v Unii, je zatím jedinou novinkou, na níž se ministři vnitra pravděpodobně dohodnou, zpřísnění vstupu do schengenského prostoru. Dvě uličky na hraničních přechodech, které občané Unie znají z vlastní zkušenosti - jedna pro ně, kterou hladce projdou, a druhá pro občany neunijních zemí, které čeká zevrubná kontrola - by měly skončit.

Podle francouzského návrhu by nyní při vstupu do Schengenu měla čekat pečlivá prohlídka všechny bez výjimky. To jako reakce na skutečnost, že lidé, kteří provedli útok v Paříži, byli z velké části občany Francie a Belgie.

Oproti stádům bizonů, hejnům ptáků, smečkám vlků a davům lidí mají stromy jednu zřetelnou nevýhodu: jsou nepohyblivé. Každý jeden strom bezpochyby, což známe všichni z vlastní zkušenosti, ale ani populace stromů nejsou nijak zvlášť flexibilní. Což je vzhledem ke klimatické změně dost temný výhled.

Životní cyklus stromů, obzvlášť těch velkých, se počítá v desítkách až stovkách let, tedy stejně rychle, anebo spíš pomaleji, než se klima nepředvídatelným způsobem mění a měnit bude. Pro lesy, které před nepříznivými podmínkami nemohou utéct, je to rozsudek smrti, pro okolní svět pak vize života bez lesů. Což je pro Kanaďany, obyvatele země lesů, obzvlášť bolestivé.

Proto výzkumníci z University of British Columbia zkouší smělý záměr: kanadské lesy přestěhovat na sever. V principu zdánlivě jednoduchý projekt, zasadit sazenice a nechat růst, má pochopitelně nesčetně objevených a ještě více dosud neobjevených háčků. Nikdo neví, jak bude klima v tom kterém konkrétním místě vypadat: bude za sto let teplejší o stupeň, nebo o čtyři stupně? Nikdo neví, jak je ten který druh stromu (jde většinou o velké jehličnany) citlivý na vlhko a co snese. Pak je tu samozřejmě problém samotné změny. Strom musí být v mládí přežít tuhé zimy, ale ve středním věku pak vysoké teploty v horkých létech budoucnosti.

Přesazování, které provádí tým z UoBC, není jediné -  lesníci v Severní Americe se podobnou myšlenkou obírají už nejméně třicet let. A v jejich lesích už tak stojí “stromoví asistovaní migranti” - rovní, pevní cizinci odkudsi zdaleka, kteří by teoreticky měli skomírat. A pak stromy, kterým by se mělo správně dařit, ale jsou pokryté plísní a zoufale bojují s parazity.

Hrát si na Boha je těžký oříšek; a to jsme do rovnice nezapočítali nejen to, jak se stromům v oblastech vzdálených stovky kilometrů od jejich původních domovů bude dařit, ale jak se bude dařit jejich okolí. V souvislosti s tím mají výzkumníci mnoho starostí a jednu jistotu. Lidmi způsobená klimatická změna je tak rychlá, že většina lesů prostě nemá šanci jí uniknout a přizpůsobit se. Něco je ale lepší než nic a pokusy jsou lepší než nečinnost.

Kromě toho, že přináší vypjaté emoce, nádherné vzpomínky, vyhlazuje národní mindráky, případně vyústí ve války, má sport ještě jednu vlastnost: kudy projde, tam za sebou zanechává předražené obří stadiony, se kterými si nikdo neví rady. Lidstvo v zásadě vyvinulo dvě možná řešení: zbourat je, nebo přestavět na ještě dražší a větší stadiony. A to je chyba.

Říká to Dan Meis, architekt, jehož studio má přitom na svědomí splnění klukovsko-megalomanských snů šéfů hned dvou týmů amerického fotbalu, sportu, ve kterém je předhánění se v bombastičnosti arény skoro tak důležité jako body v tabulce. Americký fotbal ale není výjimka, řecká olympiáda v roce 2004 po sobě také zanechala opuštěná sportoviště, stejně tak o čtyři roky později Peking, stejně tak loňské Soči. Jen Londýn se svými stadiony dokázal vyrovnat.

Nás zbytečná předražená sportovní monstrstavba v polistopadové historii naštěstí nepotkala, tedy až na jednu téměř zlikvidovanou státní loterijní firmu a jednu placku v pražské Libni. I když co není, může být: předseda Pelta o národním fotbalovém svatostánku, jak by řekl Pavel Čapek, mluví pravidelně. Naposledy v září.

To Meise fascinují stadiony, které dokážou stadiony být, když je třeba, ale po zbytek času mohou složit jako něco jiného. Jako sienská Piazza del Campo, náměstí, které se dvakrát do roka změní v obří dostihový stadion, nebo japonská Saitama Super Arena, variabilní, pohyblivá a multifunční stavba. Meis si myslí, že především ve velkých městech s jejich vzácnou půdou jsou multifunkční stavby jasným favoritem budoucnosti. A dává to smysl. Řekněte to, prosím, někdo panu Peltovi.

Na závěr se vždy hodí praktická rada. Například jak si sbalit kufr na pracovní cestu. Tady jedna taková je - sice opentlená spoustou rádobyvědecké argumentace, jež by se dala shrnout jako „používat zdravý rozum“, ale přehlednost výkladu se cení. Autor dnešního menu zvažoval, že by také přidal svoje schéma, které vycizeloval tak, že na dvoutýdenní pracovní cesty mu stačí batoh o objemu necelých třicet litrů - a důstojnost spjatá s osobní hygienou přitom zůstala vždy bez poskvrnky. Ale o tom raději až někdy příště…

Video: Někdy nedělejte nic. Je to nejlepší, ale není to vůbec lehké. Ať už jste fotbalový brankář, nebo kdokoli jiný.

Kulturní tip: Black Mass: Špinavá hra. V kinech od 19. listopadu. Podle ohlasů nejlepší role Johnnyho Deppa za posledních několik let. V jižním Bostonu sedmdesátých let minulého století přemluví agent FBI John Connolly (Edgerton) irského mafiána Jamese „Whitey" Bulgera (Depp) ke spolupráci s FBI a vyřazení společného nepřítele, italské mafie, ze hry. Filmové drama líčí příběh nesourodého spojenectví, které se vymklo kontrole a umožnilo Whiteymu vyhnout se právnímu postihu, upevnit si mocenské postavení a stát se jedním z nejbezohlednějších a nejmocnějších gangsterů v historii Bostonu.