Jak karibský Žid a člen Hitlerjugend zjistili, že jsou jednovaječná dvojčata

Poprvé se viděli v jedenadvaceti letech a s nechutí zaznamenali, jak jsou si podobní: měli stejné kníry, stejnou frizúru na předčasně plešatějící hlavě, totožné brýle s drátěnou obroučkou, a dokonce téměř identická světlá trička s límečkem a dvěma knoflíky. Setkání se moc nevyvedlo, takže se znovu spatřili až za další čtvrt století. A přitom měli k blízkému vztahu i k podobnosti docela důvod: Jack Yufe a Oskar Stohr byli identická dvojčata.

Narodili se v roce 1933 na Trinidadu, a když jim bylo pár měsíců, rodiče se rozvedli. Zatímco Jack zůstal se svým židovským otcem v Karibiku, Oskara vzala matka – německá křesťanka – s sebou domů za oceán, do právě ustavené nacistické Třetí říše. Takže zatímco jeden vyrůstal jako Žid na karibském ostrově a později ve Venezuele a v Izraeli, druhý chodil do Hitlerjugend a měl smrtelně přísný zákaz někde jen ceknout, že jeho otec je Žid jménem Joseph.

Jak v nekrologu píší Los Angeles Times, Jack Yufe teď zemřel (na rakovinu žaludku) v San Diegu. Své dvojče (rakovina plic) přežil o 18 let. Poválečné setkání v Německu by asi zůstalo jejich posledním, kdyby Jack v roce 1979 náhodou nenarazil v magazínu na článek, že vědci na univerzitě v Minnesotě zkoumají podobnost životem rozdělených dvojčat.

Bratři pak byli zařazeni do programu jako 70. zkoumaný pár; a co do existenciální rozdílnosti drželi absolutní rekord, ale v chování, zvycích a temperamentu byli opravdu téměř identičtí.  „Vždycky jsem si myslel, že jsem svůj nervózní zvyk pohrávat si u stolu s různými drobnostmi mých společníků chytil od táty,“ citují LA Times z jednoho Jackova staršího rozhovoru, „ale Oskar to má úplně stejně.“

Minnesotská studie je na chvíli svedla dohromady a mohli se tak lépe poznat - jak ale vzpomíná jedna z vědkyň Nancy Segal, která o bratrech napsala knihu, jejich vztah zůstal podivně rozpolcený. A když dlouholetý zaměstnanec důlních společností Oskar Stohr ve svých čtyřiašedesáti předčasně zemřel, jeho dvojče mu nešlo ani na pohřeb. Vědkyně se zmiňuje o tom, že jednou Jackovi položila otázku, jestli se s bratrem navzájem mají rádi. „Rádi? Vždyť jsme spolu za celý život strávili necelý měsíc.  My ani pořádně nevíme, jestli dokážeme jeden druhého snést,“ odpověděl jí.

Na rozporuplném vztahu se ale každopádně nijak nepodepsalo to, že válku strávili každý v jiném táboře a že Oskar celé dětství memoroval nacistická hesla. „Děti nemohou ovlivnit, co je dospělí učí,“ řekl Jack Nancy Segal. „Kdyby si nás prohodili, je jasné, že bych to dělal stejně jako Oskar, takže tohle mě netrápí. Ale stejně jsem rád, že jsem byl na druhé straně.“

Jack Yufe a Oskar Stohr vystupovali v řadě filmů o dvojčatech, včetně německého dokumentárního snímku „Oskar und Jack“.

Bohaté země světa, sdružené v organizaci OECD - tedy i Česko - se tento týden dohodly na převratném opatření:zastavit finanční podporu z veřejných zdrojů pro uhelné elektrárny. Ne úplně pro všechny, zhruba patnáct procent, postavených podle nejšetrnějších standardů, by se dál mohlo těšit státním subvencím. Ekologové sice namítají, že i ta nejzpůsobnější uhelná elektrárna je v porovnání o ostatními zdroji energie nesnesitelně špinavá, ale něco lepší než nic.

To „něco“ znamená, že drtivá většina (tedy zbývajících 85 procent) má zapovězený přístup k penězům státních a několika klíčových mezinárodních institucí. V době klesajících cen je to pro energetický průmysl, respektive tu jeho část, která sází na fosilní paliva, velmi špatná zpráva - rentabilita elektráren se snižuje a veřejná podpora je často jediný způsob, jak udržet elektrárnu ve smysluplném běhu.

Z pohledu globálního klimatu dohoda spásná není. Dvě třetiny v současnosti plánovaných elektráren mají stát v Číně a Indii, které členy OECD nejsou. Komplikací může být jen to, že není možné žádat o půjčku Světovou banku či Evropskou rozvojovou banku, ale tyhle zdroje nejsou ani pro jednoho z asijských gigantů klíčové.

Ruský protivládní umělec Petr Pavlenskij minulý týden v pondělí okolo jedné hodiny ráno zapálil hlavní dveře sídla ruské federální služby FSB v centru Moskvy. Své vystoupení, které pojmenoval Hrozba. Hořící dveře Lubjanky,natočil i na video. Čin vysvětlil slovy: “Dveře Lubjanky v plamenech jsou rukavicí, kterou společnost hází do tváře teroristické hrozby. Státní tajná služba používá metody neustálého teroru, aby si udržela moc nad 146 miliony lidí. Strach dělá z lidí lepkavou masu nepropojených těl. Hrozba nevyhnutelného násilí pronásleduje každého, kdo žije v dosahu vnějšího dohledu, odposlouchávání a uvnitř hranic. Vojenské soudy anihilují jakékoli projevy svobodné vůle.”

Vizuální šokování a provokace jsou Pavlenského specialitou. Jeho protesty mají odlišnou podobu od těch nejznámějších, za kterými stojí skupina Pussy Riot, ale o to jsou kontroverznější. Je známý především tím, že používá vlastní tělo jako uměleckou instalaci - většinou na protest proti Putinově politice, zejména věznění členek zmíněných Pussy Riot.

V červenci 2012 tak stál hodinu a půl před petrohradským Kazaňským chrámem s ústy zašitými režnou nití, dokud jej neodvezla policie a nenechala mu stehy vyjmout. O deset měsíců později se nahý zavinul do ostnatého drátu před Smolným palácem, kolébkou bolševické revoluce a dnes sídlem petrohradského gubernátora. Režim zapojil také do svého akčního umění na Rudém náměstí, kde si k dlažbě přibil hřeby své genitálie.

Přesto se Pavlenskij vězení zatím vyhýbal; zřejmě i kvůli mezinárodnímu rozruchu, který vyvolal proces s Pussy Riot. Když ho na základě zapálení dveří FSB opět obvinili z vandalismu - a spolu s ním dva novináře, kteří celou scénu filmovali - požadoval u soudu přehodnocení svého obvinění na terorismus. Ukrajinský režisér Oleg Sencov, který zapálil několik kanceláří prokremelských organizací na Krymu, byl totiž odsouzen ke dvaceti letům odnětí svobody právě na základě této právní kvalifikace. Se svou argumentací však neuspěl a od ruských soudů se dočkal měsíčního vězení.

Scott Atran a Nafees Hamid napsali pro The New York Review of Books obsáhlý text s výmluvným názvem Paříž: válka, kterou Islámský stát chce. Vyjímáme pár pasáží.

Přestože pařížské útoky zřejmě provedla stejně volná síť kamarádů a sourozenců či členů rodiny jako předtím atentáty v Londýně a v Madridu, jejich perfektní organizace prozrazuje, že výcvik, logistiku a velení měl v ruce Islámský stát - pravděpodobně zosobněný zabitým Abdelhamidem Abaooudem. Tento terorista známý i pod přezdívkou „Belgičan“ seděl svého času ve stejné cele jako jiný z atentátníků Salah Abdelslam - a je o něm známo, že často cestoval mezi Evropou a Blízkým východem.

Dobrou koordinaci usnadňuje velký počet francouzských džihádistů v Sýrii - v dubnu to podle čísel francouzských úřadů bylo 1430 mužů a žen (oproti pouhé dvacítce v roce 2012). Pětina z těchto lidí jsou konvertité a většinou jde o dvacátníky. Zhruba 25 procent pochází z oblasti velké Paříže, zbytek ze všech možných koutů Francie. Podle francouzského ministerstva vnitra se z bojů na Blízkém východě vrátilo do vlasti 260 džihádistů - a do pozemní cesty, kterou se válečníci Islámského státu dostávají tam a nazpět, je dnes tak či onak zapojeny dva tisíce lidí po celé Evropě.

Francouzská protiteroristická jednotka eviduje 11 400 radikálních islamistů, z nichž čtvrtina jsou ženy. Proti šesti stovkám osob je dnes v zemi vedeno bezpečnostní či policejní řízení kvůli podezření, že jsou zapojeny do teroristických aktivit. Ale jak po pařížských útocích oznámil ministr vnitra Manuel Valls, sledovat tyto osoby nějak pečlivě není možné: celodenní sledovačka jednoho člověka si vyžaduje deset až dvacet agentů - a Francie jich má pro celé své území jen šest a půl tisíce.

A stejně problematické je to s hraničními kontrolami. Podle francouzských expertů má 90 procent islámských radikálů v zemi francouzské prarodiče a 80 procent pochází z nábožensky neaktivních rodin. Většina evropských džihádistů se „znovuzrodila“ do radikální víry pod vlivem svých kolegů a kamarádů: ve Francii a v Evropě vůbec vstupují 3 ze čtyř rekrutů do řad Islámského státu spolu s kamarády, jen každý pátý s nějakým členem rodiny a mizivé množství je ke vstupu zlákáno cizím člověkem.

Řadu Evropanů přivede k IS touha nalézt smysl života - jeho výzva slibuje dobrodružství, uznání od spolubojovníků a přátel a respekt okolního světa. Podle loňského výzkumu agentury ICM má obdivný či velmi obdivný pohled na IS 25 procent francouzské mládeže jakéhokoli vyznání mezi 18 a 24 lety. A co se islámu týče, většina jeho mladých francouzských vyznavačů netouží po tom být „oddaný muslim“, ale „bojovník za svatou věc“.

Protože řada zahraničních bojovníků IS pochází ve vlasti z deprivovaných vrstev, věří řada evropských politiků a aktivistů, že stačí mládeži v chudých čtvrtích zlepšit školy a rozšířit nabídku pracovních možností a přitažlivá síla chalifátu klesne. Existuje však nepublikovaná studie Světové banky, že žádná taková úměra mezi rostoucími možnostmi a klesající přitažlivostí násilí neexistuje. „Naši klienti - západní vlády - to nechtěli, protože do té myšlenky investovali příliš mnoho,“ odpověděl nejmenovaný představitel Světové banky na dotaz autora textu v NY Review od Books, proč tato studie nebyla zveřejněna.

Francie, Spojené státy a jejich spojenci se dnes v nastalé situaci mohou rozhodnout pro použití zbraní - s rizikem všech nepředvídatelných a nezamýšlených důsledků, které válka většinou přináší, končí autoři svůj text. „Ale i když Islámský stát bude zničen, jeho vzkaz může být lákavý i pro teprve nastupující generace. Dokud se nevyznáme v emocích a vášních, které je ten vzkaz schopný probouzet v bouřící se mládeži po celém světě, riskujeme, že její zástup bude sílit a že se víc než dnes přidá ke tvorbě chaosu, který Islámský stát tak usilovně uvádí v život.“

Video: List The New York Times připravil krátký videoprofil zmiňovaného strůjce pařížských útoků Abdelhamida Abaaouda.

Kulturní tip: Dnes v 21:00 v pražské Lucerně zahraje hiphopová skupina Prago Union u příležitosti desátého výročí od jejího vydání celou svou desku HDP.