Hollywood je jako církev, v níž nesmíme být kněží, ale jen jeptišky

„Nemohla bys tam dopsat scénu se znásilněním?“ - „A nemohli by tady jít do strip klubu?“ - A taky: „Co kdybys přepsala tu roli její tlustý kamarádky pro Evu Mendes? To by hodně pomohlo distribuci do zahraničí.“ To jsou jen některé požadavky, které slýchají hollywoodské scenáristky od svých šéfů a producentů.

V důkladném materiálu nazvaném The Women of Hollywood Speak Out se Maureen Dowd vydala zkoumat genderové stereotypy současné americké filmové produkce. V článku pro The New York Times, jehož přípravě věnovala několik měsíců a vyzpovídala pro něj více jak stovku žen na nejrůznějších pozicích v rámci filmového průmyslu, se tak čtenář mimo jiné dozví, jakou představu o kinematografii mají muži a jakou ženy a také to, jakým způsobem se Hollywood od sedmdesátých let utvářel.

Držitelka Pulitzerovy ceny také ukazuje, jak těžká – v podstatě nemožná – je cesta filmařky od úspěšného nezávislého snímku k tomu, aby jí byla svěřena režie blockbusteru. Dowd to s nadsázkou glosuje tím, že v Hollywoodu de facto starší kluci v baseballových čepicích předávají žezlo těm mladším. A panují tu obavy, že kdyby více žen točilo filmy, byl by v nich zvýšený výskyt milostných scén následovaných pláčem hrdinek.

Za stovkou nejvýdělečnějších filmů let 2013 a 2014 stálo pouze 1,9 procenta ženských režisérek, což z filmového průmyslu dělá ještě více sexistickou enklávou, než jakou je Silicon Valley nebo americký Kongres. „Hollywood je jako církev, v níž nesmíme být kněží, ale poslušné jeptišky,“ říká na to konto herečka Anjelica Huston. To vše navíc provází bagatelizace ze strany těch, kteří jsou moci. Když Dowd jednomu z velkých hráčů Hollywoodu volala, aby s ním téma probrala, odtušil jen přezíravě: „Na to se zeptejte nějakejch buchet.“

„Jestli jsem já byl alkoholik závislej na drogách, tak každej koho znám, kdo žije ve velkým městě a dělá v tzv. kreativním průmyslu, je alkoholik závislej na drogách,“ konstatuje Robert Foster v osobně laděném vyznání o svém odvykání a střízlivosti nazvaném When Partying Becomes a Problem: How I Managed to Quit Drink and Drugs.

„Jasně, že jsem excesivně pil a strefoval se vtípkama do svejch kámošů třikrát čtyřikrát do týdne, jasně, že jsem každej pátek utrácel až skličující množství peněz za koks, nešel spát dřív než v sobotu v deset ráno a proležel zbytek víkendu ve spárech paranoie a smutku. Jasně, že můj job, zdraví i vztahy tím trpěly, chřadly i selhávaly. Ale copak tohle nedělá každej? K zábavě to patří!“

Foster popisuje jedenáctiletý koloběh života poháněný alkoholem a drogami. Přitom vysvětluje, jak se jeho deprese a nihilismus – které byly příčinou permanentních mejdanů – zároveň promítaly do jeho psaní a měl s nimi úspěch u čtenářů, kteří hltali jeho krutě negativní a sžírající hudební recenze. Nyní po několika měsících abstinence ale došel k závěru, že nikdy nenapsal žádný skutečně upřímný text – kromě tohoto.

Bez zajímavosti není, že Foster zaznamenal několik signálů, že by měl s pitím a drogami přestat – zlomený kotník a následná sedmihodinová operace mohl být jeden z nich. Ale nakonec u něj na celé čáře vyhrála až marnivost: „Začal jsem na fotografiích vypadat staře, bledě, buclatě a smutně. A rozhodně jsem nechtěl být ani jednoho z toho.“

„Dominantní kultura nyní asimiluje tu menšinovou. A samozřejmě dochází ke kompromisům. Člověk získává všechna práva a výhody, respekt, který byl doposud výsadou většiny – a to je samozřejmě to, na čem záleží… Ale také to znamená, že mizí řeč, názory a úhly pohledu, které si člověk musel vytvořit mimo hlavní proud – a které často nabízely velmi přesný pohled na dominantní společnost,“ tak odpovídá režisér Todd Haynes na otázku, zda v budoucnu zmizí napětí mezi queer kulturou a většinovým pohledem.

Rozhovor na serveru BuzzFeed  se uskutečnil u příležitosti Hayesova nového a již hojně chváleného filmu Carol, který nabízí milostnou romanci mezi dvěma ženami v New Yorku upjatých padesátých let. V hlavních rolích adaptace stejnojmenného románu Patricie Highsmith tu objevuje Cate Blanchett a Rooney Mara.

Byl to podfuk a výmysl, přiznal ve čtvrtek vietnamský mladík s australským pasem, který se proslavil kampaní, že ho Facebook diskriminuje kvůli jménu Phuc Dat Bich (tedy Fuck That Bitch). V prohlášení, které tentokrát podepsal Joe Carr (tedy Joker), uvádí: „Facebook musí pochopit, že je naprosto nemožné legitimizovat prostor, kde se vždy budou vyskytovat vtipálci a podvodníci.“

Aféru odstartovala fotografie pasu uveřejněná na Facebooku, kde vedle fotografie a ostatních osobních údajů bylo skutečně uvedeno jméno Phuc Dat Bich. Zpráva rázem ovládla média, aniž jakýkoli novinář měl možnost ověřit, že jde o skutečné jméno. „Šlo mi o to ukázat, že i obyčejný Joe jako já zvládne lehce obalamutit největší producenty zprávy,“ dodává mladík.

Video: V reakci na uprchlickou krizi úderná a přesná M.I.A. - Borders.

Kulturní tip: V neděli 29. listopadu se do pražského Lucerna Music Baru vrátí americký rapper Astronautalis. Před dvěma lety v rozhovoru pro Respekt prozradil mimo jiné, že rapovat ho učil Shakespeare.